Motto

Tam svět se hne, kam se síla napře.

Sokol

Předmluva

Od přelomu tisíciletí začínalo být jasné, že země demokracie si nevedou tak dobře, jak jsme si představovali, a jak jsme doufali. U nás ani jinde v postkomunistické oblasti jsme se nedočkali poctivé veřejné správy, i když zapojením do svobodného světa došlo k velikému růstu hospodářství a bohatství ve společnosti. Politické strany ovládli samozvaní „lídři“, jimž šlo víc o získání a udržení moci než o hledání dobrých cest pro veřejnou správu. V institucích a úřadech jejich vlád bujela korupce. Často navíc vykazovali známky zapojení do vlivových sítí dřívější komunistické moci, s jejími vazbami na Rusko.

Demokratická veřejná správa má být službou občanům, ale občany volení zastupitelé se brzy začali považovat za vládce: „Dali jste nám mandát, tak teď nám do toho nemluvte!“ říkali „politici“ jako Václav Klaus nebo Vladimír Dlouhý. S lidmi se politici nebavili – a nebaví, hlavní rozhodnutí jsou činěna za zavřenými dveřmi, místo aby se o cílech a postupu veřejné správy vedla živá veřejná debata se zapojením občanů.

Zároveň se začaly množit i známky úpadku demokracie v bohatých zemích Západu. Více a více čteme o korupčních aférách, o hlubokém zadlužování „sociálních států“, o podivných programových cílech radikální levice, o pustnoucích městských čtvrtích, kam se policie bojí zajíždět, o hybridních válkách proti demokratickému světu, i o spolupráci některých politiků nejen našich, ale i Západních, s ruskou nebo čínskou vládou.

Je zjevné, že dosavadní model demokracie, stavěný na konceptu amerických Otců zakladatelů z konce 18. století, selhává. Je to model, v němž je veřejná správa „založena na volné soutěži politických stran“, jak říká i česká Ústava ve svém článku 5. Zůstaneme-li u tohoto uspořádání, nápravy poměrů ve správě věcí veřejných se nedočkáme.

Přemýšlení o možnostech nápravy postupně dozrálo k přesvědčení, že vůbec nejdříve ze všeho je nutné pochopit, jak by demokracie měla vypadat. Dostupná literatura o demokracii je v nejlepším případě jen popisná, jako například jinak vynikající kniha stanfordského profesora Davida Helda, Models of Democracy. To vedlo k letům hledání a zvažování, a výsledkem je studie, kterou nyní předkládáme. Jejím jádrem je návrh nového modelu demokracie.

Navrhovaný model obsahuje prvky, které jsou již dlouho pro demokratickou veřejnou správu požadovány, jako jsou transparence – dostupnost informací o činnosti veřejné správy pro všechny občany, veřejná debata, svobodné volby nebo zamezení korupci. Jsou požadovány, ale nejsou většinou pořádně definovány, a nedaří se je prosadit.

V novém modelu přinášíme i prvky nové. Některé z nich jsou i v dnešních poměrech snadno přijatelné a jejich legislativní zavedení by nebylo příliš obtížné. Takovými prvky jsou odpovědnost samotných občanů, zakotvení základních životních principů – jako je například vzájemná úcta – do základů veřejné správy, chápání veřejné správy výlučně jako veřejné služby občanům, vedení veřejné debaty o všech úkolech veřejné služby a učinění veřejné debaty nástrojem rozhodování, zavedení vzdělávání o demokracii či zavedení účinné občanské kontroly činnosti veřejné služby.

Další dva nové prvky, které navrhujeme, ale znamenají zásadně nový pohled na uspořádání demokratické veřejné služby. Jsou to zavedení voleb zdola, aby občané mohli volit zastupitele, které znají a mohou jim věřit, a zavedení nových tří základních institucí demokratického státu, které by se navzájem vyvažovaly a kontrolovaly (checks and balances) – zastupitelstev výkonných, kontrolních a mediálních, namísto dosavadního neúčinného pověření těmito úkoly mocí výkonné, zákonodárné a soudní. Tyto prvky by vyžadovaly úpravy ústavy.

Předkládaná teorie jistě není dokonalá, předpokládáme, že se budou objevovat nové myšlenky, které ji budou obohacovat, nebo případně měnit. Doufáme ale, že na naši studii navážou úvahy s upřímným cílem najít lepší cesty pro další rozvoj demokratické veřejné správy, a že postupně dojde i k jejím potřebným změnám.

Úvod

Pojem demokracie je běžně používán a všichni se tváří, že vědí, o co běží. Ve skutečnosti ale není společně dohodnuto, co tento pojem a koncept mají znamenat. Neexistuje obecně přijímaná definice demokracie a většina lidí má jen nejasnou představu, co by si pod tím pojmem měla představovat. Stále tedy zřejmě platí, co poznamenal George Orwell již v roce 1946:

„Slova demokracie, socialismus, svoboda, vlastenecký, realistický, spravedlnost, mají každé několik různých významů, které jsou navzájem neslučitelné. V případě slova jako demokracie nejenom že není žádná sdílená definice, ale i proti pokusu nějakou vytvořit je bráněno se všech stran. Téměř všeobecně převládá pocit, že nazveme-li nějakou zemi demokratickou, chválíme ji: obránci každého režimu proto tvrdí, že je demokracií, a bojí se, že by možná museli přestat to slovo používat, kdyby bylo svázáno s nějakým jedním významem.“ (Z eseje "Politics and the English Language", 1946.)

Všeobecně přijímaná představa o demokracii, její definice a popis jejích základních rysů jsou ale nutné. Jenom se sdíleným povědomím o demokracii mohou všichni občané přispívat k rozumnému vytváření demokracie a jejímu upevňování, a mohou se také bránit proti jejímu znehodnocování a zneužívání. V následujícím textu proto takový ucelený návrh představy o demokracii předkládáme, s nadějí, že vyvoláme debatu, jejímž závěrečným výsledkem již bude určitá sdílená představa, z níž bude možné při uskutečňování demokracie vycházet. Zde, hned na začátek, je definice, ze které budeme v této studii vycházet:

Demokracie je způsob správy veřejných věcí, při němž si občané v nejvyšší možné míře podržují rozhodování ve vlastních rukou. Demokratická veřejná správa musí být zastupitelská. Občané si přitom ale musejí podržet rozhodování o tom, kdo je zastupuje, a zastupitelé musejí svou práci průběžně konzultovat s těmi, kdo je do jejich zastupitelstev vyslali.

Současné správní systémy, které jsou považovány za demokratické, nejsou uspokojivé, a v řadě zemí se jejich úroveň dokonce zhoršuje. Tak tomu je především v zemích postkomunistických, ale i na Západě, třeba ve Spojených státech. Kritikou stavu současných správních systémů považovaných za demokratické proto začínáme. K hlavním systémovým nedostatkům dnešního uspořádání veřejné správy demokratických zemí patří:

§ Správu země vykonávají lidé, které si občané ani sami nevybrali. Byli vybráni uvnitř politických stran, a byli vybráni tak, aby zastávali zájmy těchto stran, nebo dokonce nějakých mocenských skupin, které některé politické strany ovládají.

§ Správci země jsou voleni, ale volební systémy jsou upraveny tak, aby občané země museli volit mezi kandidáty politických stran. Občané si tedy nemohou vybrat zástupce, které znají a kterým by mohli věřit.

§ Cílem dnešních politických stran a lidí, kteří strany ovládají, je získat a podržet moc. Získanou moc z velké části zneužívají ve svůj prospěch nebo prospěch mocenských skupin, jimž slouží. O poctivou správu země jim jde až ve druhé řadě. Velkou část jejich energie proto spotřebují mocenské souboje.

§ Boj o moc je finančně velmi nákladný, proto se jej se svými politickými stranami účastní především bohaté mocenské skupiny a jednotlivci. Jiní kandidáti se voleb až na občasné výjimky neúčastní, byť byli pro ten úkol sebevhodnější.

§ Mocenské skupiny již v mnoha zemích ovládly také hlavní média a výrazně ovlivňují mínění občanů ve svůj prospěch.

§ Občané, kteří by v demokracii měli o správě své země rozhodovat, jsou tedy při dnešním uspořádání veřejné správy v demokratických zemích odsunuti do úlohy pasivních diváků.

Současné uspořádání veřejné správy má za následek ještě další nedostatky, které snižují kvalitu i té veřejné služby, která je občanům poskytována:

§ Nejsou určeny základní principy vzájemného chování v demokratické společnosti. Takové principy v euro-atlantické civilizaci existují, bývaly určovány v rámci křesťanského náboženství, ale dnes jsou zásadně zpochybněny.

§ Určeny nejsou ani základní principy provádění veřejné správy, jako je například prvotní odpovědnost občanů nebo provádění veřejné správy výlučně jako služby všem občanům.

§ Vzhledem k tomu, že neexistuje všeobecně přijímaný koncept demokracie, ani samotní správci země nemají jasno o tom, co to demokracie je, či co by měla být.

§ Informace o činnosti veřejné správy jsou málo dostupné, rozhoduje se za zavřenými dveřmi. Řada informací se dokonce před občany formálně utajuje, což přímo naznačuje nepoctivost.

§ Nevede se veřejná debata, jak věci řešit, a nejsou určena média, která by tuto debatu měla vést.

§ Neexistuje občanská kontrola činnosti veřejné správy.

§ V zemích, které se teprve nedávno osvobodily ze sovětského područí, je tento stav většinou ještě horší, než ve starších Západních demokraciích, také proto, že si tu významný vliv podržely mocenské skupiny s kořeny v komunistické minulosti. Tyto skupiny bývají navíc vstřícné k Rusku, a dnes také k ještě nebezpečnější Číně, zemím, které se cíleně snaží demokratické systémy oslabovat a znejišťovat.

Je zřejmé, že má-li se demokratická veřejná správa napravit, musí její uspořádání projít zásadní reformou. Jinak bude, se zátěží všech těchto vad a nedostatků, ohrožena postupným úpadkem.

Vlastním jádrem studie je část druhá. V ní předkládáme nový navrhovaný koncept demokratické veřejné služby, se zamyšlením o principech, na nichž by měla být postavena, a nově také s představením jeho nezbytné součásti, občanských nástrojů demokracie. Třetí částí je náš slovník základních pojmů, které se konceptu demokracie dotýkají, a některých historických údajů, o nichž je vhodné si učinit jasno. V závěrečné části přidáváme dodatečné příklady, postřehy a argumenty dokreslující úvahy naší studie.

Část I

Nedostatky současných demokratických správních systémů

Dnešní demokratické veřejné správy jsou postaveny na konceptu vytvořeném americkými Otci zakladateli v době amerického osamostatnění od britské monarchie. Jeho podstatou mělo být oddělení tří „mocí“, výkonné, zákonodárné a soudní, s cílem zabránit korupci (známé „checks and balances“ – brzdy a vyvažování). Nová americká Ústava proto ustavila vládu vedenou voleným presidentem, zákonodárný Kongres, a rozhodla o vytvoření Nejvyššího soudu, a dalších soudů podle rozhodnutí Kongresu. Dodatečně nový Kongres připojil k Ústavě prvních deset dodatků (Amendments), které měly občanům Spojených států zaručit řadu práv, především vůči státní moci – svobodu náboženského vyznání, svobodu projevu, svobodu shromažďování, právo držet a nosit zbraně, nedotknutelnost obydlí a majetku, a další.

Tato americká Ústava zavedla oddělené volby presidenta a zákonodárného Kongresu, ale tvorbu soudů svěřila do rukou Kongresu. V Evropě dopadla oddělenost uvedených tří mocí ještě hůř: evropské demokracie jsou tzv. „parlamentní“, čímž se rozumí, že volen je pouze zákonodárný parlament. Vlády jsou jmenovány parlamenty, a soudy vládami. Kromě toho mají dnes nejspíše všechny demokratické země zajištěnu dlouhou řadu práv občanů listinami práv.

Původní přání omezit korupci oddělením tří mocí nebylo tedy naplněno od samého počátku ani ve Spojených státech, a v ostatních demokraciích k němu na úrovni ústav nedošlo vůbec. Domníváme se, že to je jedním z důvodů dnešního selhávání demokratických veřejných správ. Za podstatnější důvod ale považujeme skutečnost, že i samotná úvaha o potlačení korupce oddělením tří mocí byla vadná. Takto zvolené moci mají disjunktní předměty působení, a ke vzájemné kontrole činnosti tedy mezi nimi docházet nemůže. Většinou ani nesmí, protože k tomu nemají oprávnění – výkonná moc nemůže mluvit do tvorby zákonů, parlamenty mohou pouze tvořit zákony, soudy musejí soudit podle litery zákona, a podobně.

Je proto nutné vrátit se po 240 letech k novému promyšlení základních principů demokratické veřejné správy a vytvořit nový koncept demokracie, poctivé, méně zranitelné z hlediska korupce, a obecně lépe vyhovující občanské správě věcí veřejných.

Hlavní nedostatky dnešních demokratických veřejných správ

V této části pojednáme o nejvýznamnějších stránkách současných demokratických systémů, které jsou zjevně vadné nebo nevyhovující, a demokratickou veřejnou správu zásadně poškozují.

Předním z těchto prvků je opomíjení nutnosti dodržovat základní principy dobrého života, tedy především úctu k veškerému stvoření – živému i neživému, duchovnímu i hmotnému, včetně samozřejmě vzájemné úcty mezi lidmi (více kap. III.2.1-3). Tak zejména vládnoucí síly často nedodržují mravní pravidla naší civilizace, nebo v informační oblasti soukromá média nedodržují tradiční novinářské zásady a stávají se nástroji moci svých majitelů. Všichni ostatní občané, ačkoli by v demokracii měli rozhodovat, jsou odsunuti do úlohy pasivních pozorovatelů, bez možnosti se správy svých „věcí veřejných“ účastnit.

Existující politické strany také již prokázaly, že skutečnou pozitivní změnu provést nedokáží – nebo ani nechtějí. Nové poctivé politické strany přitom mohou při současném uspořádání vzniknout jen s velkými obtížemi, v neposlední řadě proto, že na volební kampaně jsou v současných poměrech zapotřebí velké finanční prostředky. Samotné volby bývají přitom z velké části manipulované médii podporujícími vládnoucí strany, ať již soukromými nebo „veřejnoprávními“, tedy státními. Pokud poctivé nezávislé nové strany přeci vzniknou, ostatní politické síly často činí vše, aby je potlačily.

Se stavem současných politických stran úzce souvisejí další nešťastné okolnosti, které se vyvinuly v průběhu desetiletí. Nejvýznamnější mezi nimi je, že volební systémy nedávají občanům možnost vybrat si zastupitele, které znají a mohou jim důvěřovat. Do nejvyšších funkcí jsou potom voleni lidé vybraní politickými stranami, kterým by sami občané veřejnou správu většinou nejspíše nesvěřili.

Hlavní nedostatky veřejné správy dnešních demokracií se tedy projevují ve dvou oblastech – v oblasti dodržování základních životních principů a v oblasti správního uspořádání.

I. 1 Společná pravidla vzájemného chování

Základní všeobecná pravidla vzájemného chování, na nichž vyrostla i naše západní civilizace, přestávají být dodržována. Klíčovým prvkem těchto pravidel je vzájemná úcta a obecně úcta k veškerému stvoření. V naší civilizaci byla po více než dva tisíce let přenášena v rámci křesťanského náboženství, vyslovena ve zkratce ve starozákonním Desateru a později Ježíšovými přikázáními úcty k Bohu a vzájemné úcty mezi lidmi. Právě díky dodržování těchto sdílených duchovních a mravních pravidel vyrostla Západní civilizace ke své síle, bohatství a kultuře. Jsou to pravidla přirozená a nezbytná pro dobrý život každého společenství. Žádné společenství, rodinou počínaje a státem konče, nemůže být úspěšné, nedokáže-li žít ve vzájemné úctě a s úctou k veškerému stvoření. Tato základní pravidla vědomého života budeme shrnovat pod pojem „princip úcty“. Ten, více méně synonymně, odpovídá i pojmům „mravnost“ nebo „slušnost“.

Princip úcty většinou nebyl vždy zcela naplňován ani v naší civilizaci. Vládnoucí vrstvy často zneužívaly svou moc, a ostatní také často mravní povinnosti šidili. Zároveň ale byli v křesťanských společnostech, ve všech jejich vrstvách, vždy lidé, kteří přikázání víry znali, dodržovali je, ovlivňovali své okolí, a spolu s vírou tak ve svých společnostech udržovali i princip úcty.

Zneužívání moci v minulosti bylo hrubou neúctou k ostatnímu obyvatelstvu, a nakonec vedlo ke vzpourám, které v Evropě postupně v té době feudální veřejnou správu ukončily. Vzpoury byly většinou radikální, a zpočátku nepromyšlené. Slibovaly spravedlnost a blahobyt pro všechny, a společně byly jejich aktivity nazvány socialistickými. Myšlenky prvních socialistů byly většinou míněny dobře, ale mnoho dobrého ovoce nepřinesly. Ve Francii byly zprvu neseny naivními a utopickými rousseauovskými představami a rychle se zvrhly v krvavé násilí. V Německu se potom od radikálních babeufovských myšlenek odvinul zcela pomýlený Marxův komunismus, který vzýval proletářskou revoluci a diktaturu proletariátu. Myšlenka diktatury jako prvního kroku socialistické revoluce se později stala podhoubím, na němž vyrostly tři levicové diktatury 20. století – sovětský komunismus, Mussoliniho fašismus a Hitlerův nacismus. Tyto radikální socialistické režimy svým působením hluboce poškodily společnosti, které ovládly. Rozvrátily rodiny, roztrpčily společenské vztahy, přerušily hospodářský vývoj. Nejhorší je v tomto směru dědictví komunismu, který přežíval nejdéle, a dokonce ještě stále přežívá, především v Číně. O nějaké úctě k čemukoli, či dodržování základních duchovních principů, nelze u těchto režimů příliš uvažovat.

Vedle radikálního socialismu vznikl v Evropě ve druhé polovině 19. století také socialismus umírněný, který zůstával v rámci evropské tradice a jejího principu úcty. Umírnění socialisté prosazovali ve veřejné správě postupy spravedlivé vůči všem občanům, zejména těm chudším a slabším, a činili tak legálním působením prostřednictvím parlamentů. V tomto duchu působilo v Evropě zejména hnutí sociální demokracie, v Anglii socialismus fabiánský, a ve Spojených státech s určitým zpožděním „progresivismus“. Vedle ohromného rozvoje tržního kapitalistického hospodářství v zemích naší civilizace, umožněného převládnutím klasického liberalismu, lze i těmto socialistickým myšlenkám a úsilím připsat podíl na společenském a hospodářském úspěchu těchto zemí, v nichž se nakonec ve druhé polovině 20. století blahobyt rozšířil do všech vrstev jejich společností.

Naplnění původních cílů levicové politiky v Západních demokraciích znamenalo pro levici ztrátu náplně pro další činnost. To u části levice vedlo k hledání náhradních cílů, z velké části ale motivovanému touhou po moci. K takovým náhradním cílům nyní patří slibování nápravy různých druhů diskriminace, skutečné i zdánlivé, slibování všemožných výhod rozdáváním ze státní pokladny, většinou ve skutečnosti škodlivým, nebo boj za různá nová „lidská práva“ nebo práva některých společenských skupin.

Takovému slibování výhod posléze podlehly i politické strany zbytku politického spektra, aby ve volbách nebyly v nevýhodě. V politických kampaních se proto nyní často nemluví o skutečných cílech dobré veřejné správy, ale namísto toho se strany předhánějí, na jaké nabídky by mohly nalákat voličské hlasy. Takové postupy jsou nepoctivé a jsou v přímém rozporu s povinností vzájemné úcty. Nejsou zaměřeny na zajišťování dobré veřejné správy, ale na získání volebních hlasů, a tedy získání moci. Říká se jim populismus.

Populismus je součástí šířícího se zpochybňování tradiční mravnosti a slušnosti, zejména zaváděním mravního relativismu a multikulturalismu. Nejvíce se tyto nešvary rozšířily ve Spojených státech, kde již více méně převládly na universitách, v hlavních médiích, ve velkých hospodářských společnostech, a ovšem v levicové politice Demokratické strany. Podle těchto vlivů by měly různé společenské skupiny mít právo určovat vlastní pravidla chování a jednání. Přijetí takových postojů je třeba jednoznačně odmítnout, protože by mělo za následek odklon od všeobecné platnosti principu úcty, a následně nepochybně rozklad Západních společností.

V souvislosti s mocenskými boji posledních zhruba sta let bývají některé politické strany z podvratných důvodů podporovány i z ciziny, především z Ruska nebo v posledních desetiletích také z Číny. Bývají to strany levicové, nebo i strany extremistické, v nichž se cizím tajným službám daří se uchytit. Ani u těchto stran nehledejme tedy valnou úctu vůči čemukoli.

I. 2 Správní uspořádání

S postupným oslabováním dodržování principu úcty ve společnosti v průběhu zejména posledního století úzce souvisí i vývoj správního uspořádání v demokratických zemích západní civilizace. Úkolem veřejné správy v demokracii je zajišťovat pro občany veřejné služby. Tohoto úkolu jsou si ale dnes vědomi jen někteří politici a politologové. Ve veřejné debatě se zmínky o nutnosti zajišťovat veřejné služby objevují zpravidla jen jako doplněk argumentace při prosazování stranických zájmů. Máme obavu, že i ve vnitřních debatách politických stran a mocenských skupin se úkol zajišťovat pro občany služby odráží jen z hlediska získávání volebních hlasů.

Ústředním bodem uvažování stranických mocenských skupin v současných demokraciích se místo toho jeví jen získání a udržení moci, někdy s využíváním postupu „účel světí prostředky“. Volby samotné mají většinou taková pravidla, že do rozhodujících institucí zemí se téměř nemohou dostat lidé stojící mimo takové mocenské skupiny, kteří by měli zájem na poctivé veřejné službě. Rozhodování o veřejné správě se tak převážně udržuje v rukou lidí, kteří potom korupčně prosazují vlastní zájmy. Především proto také například v postkomunistických zemích za třicet let nedošlo k rozumnému systematickému rozvoji veřejné správy.

V našem českém případě zavádí takové uspořádání sama česká Ústava, mezi jiným ve svém článku 5: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy…“ Přímým praktickým výsledkem takto ustavené volné soutěže politických stran je, že nám již od začátku samostatného českého státu vládnou právě neprůhledné, hluboce korupční mocenské skupiny. Tyto skupiny ovládají politické strany a do nejvyšších státních funkcí vybírají své lidi. Proto také jsme již od roku 1992 měli proruské a korupční předsedy vlády – Klause, Zemana, Paroubka či Babiše. Ti všichni udělali jen velmi málo pro to, aby se země po 40 letech komunistického rozkladu začala srozumitelně rozvíjet. Ve většině oblastí veřejné správy se nepustili do promyšlených reforem, a ani se nepokusili zavést poctivou veřejnou debatu všech občanů.

I. 2. 1 Politické strany

Hlavním důvodem, proč dosavadní demokratické veřejné správy slouží občanům špatně, je jejich řízení politickými stranami. Ty dnes nezastupují zájmy určitých vrstev obyvatelstva, ani nevznikají jako důsledek přemýšlení a debaty o uspořádání demokratické veřejné služby, ale ve většině jsou nástroji k prosazování přání a cílů různých mocenských skupin. Politické strany jsou v dnešním uspořádání zpravidla v područí svých předních členů, a někdy jsou dokonce přímo majetkem takových skupin, nebo i jednotlivců.

Politické strany mají podle Ústavy respektovat základní demokratické principy, ale to jsou pro ně většinou jen slova – žádné demokratické principy nejsou v Ústavě, ani nikde jinde, stanoveny. Důsledkem je, že mocenské skupiny ovládající politické strany v souladu s Ústavou volně soutěží o moc, v nesmírně nákladných volebních kampaních vždy některé moc vybojují, a potom tuto moc zneužívají. Občané mají šanci se ke své veřejné správě jakkoli vyjádřit jen doma u televize, protože systém politických stran občanům účast na správě jejich země znemožňuje.

Tento obrázek současné „demokratické“ systémy vykresluje celkem přesně, a není k němu mnoho co dodat. Přesto se ale pro úplnost pozastavme u jednoho druhu obrany politických stran, pomýleného, ale rozšířeného. Obhájci systému politických stran tvrdí, že různé strany zastávají zájmy různých skupin obyvatelstva, které tak mají zastoupení při rozhodování ve veřejné správě. Předpokládejme tedy, že by politické strany skutečně prosazovaly zájmy svých členů, příslušníků určitých vymezených skupin občanů. Výsledkem by přeci nevyhnutelně bylo, že by tyto zájmy prosazovaly na úkor většiny ostatních občanů. To je ovšem v přímém rozporu s podstatou demokracie samotné, v níž musí ve veřejné správě jít o hledání řešení a rozhodnutí, která v nejvyšší možné míře vyhovují zájmům všech občanů! Jakmile se v takovém případě v dalších volbách dostanou k moci jiné politické strany, prosazující zájmy jiných společenských skupin, hned začnou odstraňovat výsledky práce předchozích správců. Vlády a parlamenty politických stran proto žádný rozumný pokrok společnosti přinést nemohou.

Nebezpečí spojená s politickými stranami chápali již američtí Otcové zakladatelé, když na konci 18. století vytvářeli dodnes používaný model demokracie. První americký prezident George Washington varoval před stranictvím ve svém rozlučkovém projevu v roce 1797: „Střídavá dominance jedné strany nad druhou, zostřená duchem pomsty, jenž je pro stranické soupeření přirozený, a jenž v různých věcech a zemích spáchal ty nejhrůznější prohřešky, je sama o sobě strašným despotismem.“ Také druhý americký prezident, John Adams, se obával, že „rozdělení republiky na dvě velké strany … je nutno se obávat jako největšího politického zla.“

Průvodní jevy působení politických stran jsou vesměs negativní:

§ Velkou část své energie spotřebovávají politické strany na vzájemné souboje. Dojde-li ve volbách k výměně vládnoucích politických stran, první snahou nové vlády bývá odstranit výsledky práce vlády předchozí. Činí tak z hlediska vlastních zájmů – bez velkého zvažování potřeb veřejné služby a bez velkých ohledů na občany. K blahodárnému rozvoji společnosti potom docházet nemůže.

§ Volby shora ze samotné své podstaty vedou politické strany a jejich kandidáty k tomu, aby se voličům podbízeli. Namísto soustředění na co nejrozumnější a nejhospodárnější veřejnou službu slibují politici občanům všemožné nákladné požitky, jen aby byli znovu zvoleni. Výsledkem jsou dnešní zadlužené pečovatelské, „sociální“, státy. Ty občany nemotivují, aby se o sebe sami starali, jen je učí volit pro veřejnou správu strany, které jim nejvíce naslibují, a případně narozdávají. Všechno takové rozdávání je přitom hrazeno z peněz občanů samotných, těch aktivních, především střední třídy. Politické strany pro plnění svých nerozumných předvolebních slibů zvyšují daně, a tím jednak občany ochuzují, a jednak dále omezují prostředky na tvořivou rozvojovou a investiční činnost, která by mohla společnosti přispívat a obohacovat ji. Toto uspořádání proto nevyhnutelně vede demokratické země k bankrotu. Spolu s tím se objevují další neblahé důsledky: zhýčkané obyvatelstvo, duchovní zmatek, klesající hospodářská konkurenceschopnost, i nedostatečná obranyschopnost vůči stále agresivnější Číně a Rusku.

§ Mocenské skupiny již v mnoha zemích ovládly také hlavní média a výrazně ovlivňují mínění občanů ve svůj prospěch.

§ S převažujícím soukromým vlastnictvím médií souvisí další nežádoucí jev – podléhání dnešních demokracií narůstající ofenzívě nepřátelských dezinformací, šířených především po internetu. Cílem dezinformací je oslabit a rozvrátit integritu demokratických zemí. Jejich autory mohou být domácí politické síly, a prokázaně jsou jimi také tajné služby Ruska a Číny, které mohou dokonce ovládat nebo mít vliv na působení celých politických stran. Dezinformace se tak stávají jedním z hlavních ohrožení demokracie.

§ Občané, kteří by v demokracii měli o správě své země rozhodovat, jsou při dnešním uspořádání veřejné správy v demokratických zemích odsunuti do úlohy pasivních diváků.

§ Pokud přeci vzniknou nezávislé nové strany, ty vládnoucí učiní vše, aby je potlačily. V našich českých podmínkách se navíc proti nim rozvine široce organizovaná podvratná činnost.

Postavit správu veřejných věcí na systému politických stran a jejich „volné soutěži“ je tedy prostě chyba, která ve skutečnosti vytvoření poctivé demokracie vylučuje.

Smutným důsledkem současného správního uspořádání je, že poctiví občané, kteří by rádi věnovali své síly skutečné veřejné službě, nemají možnost se na veřejné správě nijak významněji účastnit. Nemají peníze, nemají přístup do médií, a lidé jim nevěří, protože je neznají. Vzniká začarovaný kruh současné „demokratické“ politiky: bohatí a vlivní manipulátoři vládnou, výsledky pro společnost jsou mizerné, ale občané je zpravidla mohou ve volbách nahradit jen jinými, jim podobnými bohatými manipulátory. Občasné výjimky, při nichž se ve volbách prosadí poctiví lidé, většinou s vlastními finančními zdroji, kteří mají úmysl sloužit občanům, jsou vzácné, a většinou netrvají déle než jedno, dvě volební období. Zaběhnuté politické síly udělají všechno, aby poctivce od veřejné správy odehnali.

Pochopení, že demokracie musí stát na aktivitě a rozhodování občanů samotných, je mezi dnešními politiky, filosofy, právníky i novináři vzácné. Jednou z výjimek je současný předseda našeho Ústavního soudu Pavel Rychetský. Ve smutném rozhovoru v Respektu č. 18/2020 se zamýšlí: „… pevně doufám, že jsme emancipovaná občanská společnost. Když říkám emancipovaná, myslím tím to, že občané této země nebudou projevovat svou politickou vůli jenom jednou za čtyři roky ve volbách, ale budou ji projevovat každodenně, na úrovni obce i státu. Na všech úrovních. Proto si myslím, že skutečně nezbytně potřebujeme, abychom neměli omezenou demokracii jenom na politické strany. Abychom měli demokracii, ve které různé nestátní a nevládní organizace jsou schopny formulovat a artikulovat zájmy veřejnosti i mimo vlastní soutěž politických stran.“ Emancipovaná společnost v Rychetského pojetí ovšem zřejmě ještě zdaleka nejsme, a ovšem, ani Rychetský nejde v otázce účasti občanů na veřejné správě dostatečně daleko.

I. 2. 2 Volební systémy současných demokracií

Volební zákony dnešních demokracií vyhovují výše zmíněným mocenským skupinám, které již měly dostatečný prostor si je pro své potřeby uzpůsobit. Jsou to především tyto skupiny, které předkládají voličům své kandidáty, vybrané tak, aby voliče oslovili. Jsou to tyto skupiny, které mají dostatek peněz na nákladné předvolební kampaně pro své kandidáty, často vedené v médiích, která vlastní. A jsou to tyto skupiny, které se neštítí vést pomlouvačné kampaně proti kandidátům ostatních politických stran. Slušné strany se k účasti na této „volné“ soutěži většinou nedostanou, nebo nemívají dostatečnou finanční sílu a mediální viditelnost, aby se mohly prosadit.

Takto pořádané volby jsou volby typu zvaného „volby shora“. Jsou to volby, při nichž zastupitelské kandidáty nevybírají občané, ale vedoucí osoby stranických ústředen, případně zákulisní sponzoři politických stran, kteří sice své strany řídí, ale většině veřejnosti zůstávají skrytí. Vyloučit nelze ani ovlivňování ze zahraničí, jak již řečeno, v naší post-komunistické oblasti hlavně z Ruska, a možná částečně i z Číny. Občané z velké části nevědí o stranických volebních kandidátech prakticky nic, a jen někteří si částečně uvědomují, že tito kandidáti jsou od začátku poplatní vedení jejich politických stran nebo oněm zákulisním silám, a že jejich předvolební sliby jsou jen dobře promyšlené populistické proklamace zaměřené na zisk volebních hlasů.

„Politici“ zvolení tímto způsobem nejsou legitimními zástupci občanů. Občané je neznají, mezi občany a těmito politiky nedochází k debatě, natož ke spolupráci. Občané jsou odsunuti do úlohy pasivních pozorovatelů divadelního představení správy země, které sledují, pískají u toho, nadávají, případně tleskají, ale nemají na něm žádnou účast. Demokratická chlouba „svobodnými volbami“ je tak do značné míry trpkým výsměchem.

Dnes také začíná být stále nápadnější, že režimy se systémem voleb shora jsou nejenom v podstatě nedemokratické, ale navíc svou povahou směřují své země k bankrotu. Volební souboje nutí politické strany, pravicové stejně jako levicové, se voličům podbízet. Namísto soustředění na co nejrozumnější a nejhospodárnější veřejnou službu slibují politici občanům všemožné nákladné požitky, jen aby byli znovu zvoleni. Výsledkem jsou dnešní zadlužené pečovatelské, „sociální“ státy. Ty občany nemotivují, aby se o sebe sami starali, jen je učí volit pro veřejnou správu strany, které jim nejvíce naslibují, a případně narozdávají. Všechno takové rozdávání je přitom hrazeno z peněz občanů samotných! Politické strany potom pro plnění svých nerozumných předvolebních slibů zvyšují daně, a tím jednak občany ochuzují, a jednak dále omezují prostředky na reformní a investiční činnost, která by mohla společnost rozvíjet a obohacovat.

Celkovým důsledkem systému soutěže politických stran a voleb shora jsou zadlužené státy, občané bez motivace pracovat a mravní úpadek. Známky tohoto vývoje vidíme kolem sebe, a obecně v celém světě Západní demokracie: zhýčkané obyvatelstvo, duchovní zmatek, klesající hospodářská konkurenceschopnost, i nedostatečná obranyschopnost vůči stále agresivnější totalitní Číně a Rusku. Ve Spojených státech se k tomu připojuje sebevražedný nápor krajní levice, odvracený jen s velkými obtížemi. Západní demokracie směřují k úpadku.

Má-li se západní demokracie obrodit, bude nutné prosadit, vedle dalších opatření, především takové volby zastupitelů, při nichž budou občané moci volit za své zástupce lidi, které budou znát, a jimž budou moci věřit. Takovým volebním systémem jsou přirozené volby zdola. Je to způsob, jímž volí své zástupce do vyšších orgánů většina zájmových organizací. V těch by nikoho ani nenapadlo nechat se na vyšší úrovni zastupovat člověkem, kterého neznají. Vyberou si pro zastupování ze svého středu toho nejschopnějšího a nejdůvěryhodnějšího. Volbám zdola se věnujeme podrobněji v kapitole II.2.3.

I. 2. 3 Manipulace názorů občanů

Nešikovné volební systémy postavené na souboji politických stran mají zoufalý důsledek ve snaze mocných manipulovat veřejným míněním. Již ve 20. století se ukázalo, že prostor komunikací a informací lze zneužít pro ovlivňování názorů občanů, a touto cestou pro získání politické podpory. Neblahou úlohu v tomto procesu sehrávají média, soukromá i státní, a zejména ve stále rostoucí míře i „sociální sítě“. Totalitní režimy, jako je dnes především čínský komunistický režim, dokáží dezinformacemi doslova vymývat mozky a měnit občany ve své poslušné otroky. I v řadě demokratických zemí ale probíhá zápas o ovládnutí médií, souběžně se zápasem o ovládnutí výuky na školách, s velmi podobným cílem přizpůsobit myšlení občanů cílům vládnoucích mocenských sil.

V Česku jsou dnes všechna hlavní média, s výjimkou ČT a ČRo, soukromá, a dva ze čtyř hlavních deníků patří Andreji Babišovi. Podobný je vývoj ve většině postkomunistických zemí. Ve Spojených státech jsou všechny hlavní deníky a většina předních televizí soukromé a krajně „levicové“. V Německu je to podobné. Převládající levicový vliv ve školách se zřetelně projevuje hlavně ve Spojených státech, ve Velké Británii a v Německu, ale vidíme jej i v řadě dalších států.

Ztráta nestrannosti výuky ve školách a v hlavních médiích je zlověstná. Nesmírně nebezpečné je také šíření dezinformací nepřátelskými silami na sociálních sítích a obecně na internetu. Tam, kde se nepodaří nezávislost a nestrannost výuky a v médiích zachovat nebo obnovit, skutečně hrozí pád demokracie. Svobodné nestranné školy a média jsou pro demokracii nezbytné. Mají-li se občané účinně podílet na veřejné službě, musejí mít přístup k úplným a nezkresleným informacím.

I. 2. 4 Absence kontroly

Občanům nedávají dnešní správní systémy žádnou možnost kontroly, jak si jejich zvolení zastupitelé při správě veřejných věcí počínají. Absence občanské kontroly je dalším zásadním nedostatkem dnešních modelů demokracie. Občané „zvolí“ parlamenty, a tím je pro ně ve většině současných demokracií účast na jejich veřejné správě ukončena. Právní řády dnešních demokratických zemí ustavují jen velmi omezené kontrolní mechanismy, a mechanismy kontroly občanské neustavují vůbec žádné.

Tak tomu je i v současném českém správním systému. Ten má instituce s kontrolními pravomocemi, například policii, vnitřní rozvědku BIS, Nejvyšší kontrolní úřad, úřad ombudsmana („Kancelář veřejného ochránce práv“), finančně-analytický útvar Ministerstva financí, a kontrolní odbory v některých státních úřadech a institucích. Tyto instituce ale slouží jen vládnoucí moci: provádějí pro vládní orgány dílčí odborné kontroly státních institucí, nebo pro některé státní instituce kontrolu vnitřní. Některé s velkým zaujetím naopak kontrolují občany. Rozhodovací činnost Parlamentu, ostatních zastupitelstev i dalších ústředních orgánů probíhá v podstatě bez jakékoli kontroly. I v tomto směru stojí občané mimo správu svých veřejných věcí.

Takto uspořádané správní modely jsou potom jako stvořeny pro korupci. Dlouhodobým výsledkem, s nímž se nyní potýkají i lépe zaběhnuté Západní demokracie, je vliv zákulisních korupčních sítí mocných a bohatých, které si vytvořily cesty k trvalému vlivu prostřednictvím volebních zákonů, nákladných mediálních kampaní a dalších manipulativních postupů, všech mimo kontrolu občanů.

I. 2. 5 Pasivita občanů

Médii manipulovaní občané současných demokracií nemají v současném politickém uspořádání mnoho jiných, rozumně dostupných, možností, než pasivně přihlížet. Neprůhledné mocenské skupiny vlastní politické strany a rozhodující média, a jejich kandidáti se ve finančně nesmírně nákladných volebních soubojích přetahují prostřednictvím svých médií o přízeň voličů. Většina voličů na tuto hanebnou hru přistoupila, sázejí na své favority jako při koňských dostizích, a bez hlubšího zamyšlení tak dávají moc do rukou lidem, kteří většinou zájem postarat se o jejich potřeby, ani o veřejnou službu obecně, nemají.

Přestože již z naší definice vyplývá, že občané by v demokracii měli podržovat rozhodování ve vlastních rukou, a měli by tedy být při své veřejné službě výrazně aktivní, současná správní uspořádání v demokratických zemích spolehlivě zajišťují, že k něčemu takovému téměř nemůže dojít. Vládnoucí mocenské skupiny se uvolily poskytnout občanům petiční právo, lidé mají do jisté míry možnost protestovat při veřejných shromážděních, ale tím jsou jejich možnosti pro aktivitu více méně vyčerpány.

Dlouhodobě vypěstovaná pasivita občanů je pro demokracii zhoubná, a bude jednou z největších překážek při zavádění skutečné demokracie. Snadné nebude ani probudit k reformní činnosti ty občany, kteří jsou politické aktivitě nakloněni svým založením. Jak se pustit do takové práce? Jak se naučit při tom spolupracovat? Jiná cesta k poctivé demokracii ale není. Určité kritické množství občanů bude muset na té práci začít, spolupracovat, připravit nový projekt poctivé demokracie, a potom jej prosadit. Současné vládnoucí „elity“ přitom většinou chápou, že je v jejich zájmu občany v pasivitě udržet. Vedle správního systému, který účast občanů nepotřebuje a spíše jí brání, se proto vládnoucí síly snaží mít občany spokojené, v duchu starého římského hesla „chléb a hry“. I na to také zaměřují svá opatření, zejména všemožnými dárky sociálního státu a s nimi spojenou propagandou, nebo zvyšováním počtu dobře placených úředníků. V postkomunistických zemích k tomu ještě ve prospěch bolševických politických stran přistupují přetrvávající vlivové sítě dřívější komunistické moci s jejich informačními kapacitami.

Část II

Poctivá demokracie

Ukázali jsme, jak je současný systém demokratické veřejné správy vadný, a pro slušnou veřejnou službu dnes již prakticky nepoužitelný. V této části předkládáme ucelenou představu, jak by měla skutečně demokratická veřejná služba vypadat.

O klíčových prvcích dobré a poctivé veřejné správy jsme se již zmínili:

§ Musí být formulován nový, důkladnější koncept demokracie, který se stane součástí vzdělávání a trvale se o něm povede veřejná debata.

§ Jsou vysloveny základní principy demokratické veřejné služby.

§ Správa země je zastupitelská a občané si za své zastupitele volí lidi, které znají, a vědí, nebo se alespoň domnívají, že jim mohou věřit.

§ Jediným úkolem demokratické správy země je veřejná služba občanům, tedy zajišťování služeb, které si občané nemohou zajistit sami. Úkolem demokratické správy není občanům vládnout!

§ Všechny informace o činnosti veřejné služby jsou dostupné všem občanům.

§ O všech úkolech a problémech veřejné služby se vede veřejná debata; veřejná debata je v demokracii nástrojem rozhodování. Pro vedení veřejné debaty zřizují občané svá vlastní, občanská média. Ta musejí být nezávislá na ostatních institucích veřejné služby.

§ Je ustaven systém občanské kontroly provádění veřejné služby.

Beze změn provedených pro zajištění těchto zásadních prvků demokratické veřejné služby není náprava současných demokratických správních systémů možná.

Představa o demokratické veřejné službě, kterou předkládáme, má dvě základní části. První obsahuje souhrn základních principů, na nichž by veřejná služba měla být postavena, a druhá, nazvaná Občanské nástroje demokracie je věnována způsobu, jak by měla být prováděna.

II. 1 Základní principy demokracie

Pevné zakotvení demokratické veřejné služby vyžaduje na prvním místě určení základních principů, které je při ní nutné dodržovat. Tyto principy jsou dvou druhů – filosofické, tedy duchovní, a správní. Požadované pevné zakotvení znamená zakotvení těchto principů v ústavě, a také v co největší míře ve vzdělání a povědomí občanů.

Nezbytnost jednotných principů pro počínání ve společnosti potvrzuje v rámci naší civilizace skutečnost, že demokratické státy mají právní řád, platný pro všechny jejich občany. Pro demokratickou veřejnou správu není možné, aby její zákony neplatily pro všechny stejně.

II. 1. 1 Základní duchovní principy

Princip úcty

Základním principem lidského počínání je úcta k veškerému stvoření – živému i neživému, duchovnímu i hmotnému. Podstatnou součástí takové úcty je vzájemná úcta mezi lidmi. Žádné společenství, od rodiny po národ, nemůže dobře žít bez úcty, a považujeme za jisté, že povinnost úcty byla základem i soužití starých lidských společenství.

V našem civilizačním okruhu bylo po dva tisíce let hlavním nositelem principu úcty křesťanství. Obsahuje jej první Ježíšovo přikázání: „Miluj Hospodina Boha svého z celého srdce svého, z celé duše své a z celé mysli své!“ Druhé Ježíšovo přikázání, „Miluj bližního svého jako sebe samého!“, vyzdvihuje princip vzájemné úcty mezi lidmi, obsažený ovšem i v obecném přikázání prvém. Mnohé další pozitivní principy života jsou od základního principu úcty odvozeny – spravedlnost, přiměřená svoboda, lidská práva, více méně synonymní poctivost a slušnost, a další [1] .

Princip úcty je v tradici naší civilizace obecným principem lidského života, a proto musí být i základním principem demokratické veřejné služby. Měl by být zakotven v ústavách demokratických zemí jako základ, na němž je celá demokratická veřejná služba postavena.

Společná pravidla vzájemného chování

Pravidla vzájemného chování musejí být v každém společenství, které má být úspěšné, pro všechny jeho členy jednotná. Musejí vycházet ze základního principu úcty, a musejí také být zakotvena v právním řádu. Pro někoho může být překvapením, že tomu tak do jisté míry opravdu je. V české Ústavě je psáno, že „My, občané České republiky ... přijímáme … Ústavu … odhodláni … rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství …“ A v celém právním řádu nacházíme ustanovení, která se opírají o tradiční pravidla naší civilizace. Tak nový Občanský zákoník z roku 2014 zakazuje hned ve svém prvním paragrafu „ujednání porušující dobré mravy“. Podle zákonů nesmíme krást, podvádět, pomlouvat. A tak dále. Žádný zákon by neměl být v rozporu s principem úcty, neměl by porušovat dobré mravy.

Tato pravidla by měla být součástí výchovy a výuky ve školách všech úrovní, a měla by v nejlepším případě být vštěpována dětem i v rodinách, již od nejútlejšího věku. Požadavek úcty či dobrých mravů by nikdy neměl být žádným způsobem oslabován. Jakýkoli mravní relativismus, nebo pochybné interpretace osobních lidských práv, které by vedly k porušování dobrých mravů, musejí být odmítnuty.

Svoboda a spravedlnost

Vedle principu úcty, který je základním principem dobrého života, hraje v životě člověka i ve veřejné správě klíčovou úlohu princip svobody; svoboda ale, na rozdíl od principu úcty, není princip absolutní – svoboda každého člověka je omezena právě principem úcty. Svobodní smíme být pouze s úctou vůči svému okolí, a tedy samozřejmě také vůči všem ostatním lidem.

Po svobodě všichni touží, svobodný život je radostný, povznášející. Každý se snaží mít svobody co nejvíce, někteří lidé ovšem chtějí rozšiřovat míru své svobody na úkor ostatních. Ne všichni si uvědomují, že má-li být život společnosti jako celku úspěšný a spokojený, musejí svou svobodu držet v přiměřených mezích. O míru svobody členů lidských společenství proto odjakživa probíhaly zásadní spory. V minulosti bývalo pravidlem, že silnější mívali více svobody než slabší. V dnešních společnostech naší civilizace, i některých jiných společnostech, je již považováno za správné určovat míru svobody jednotlivců spravedlivě, to znamená v souladu s principem úcty.

Míra svobody jednotlivce je proto také ústředním prvkem sporů a zápasů o uspořádání veřejné správy. Tyto zápasy bývají zpravidla označovány jako boje o moc – kdo má moc, může pro sebe a své blízké prosadit největší míru svobody. Na cestě k civilizaci rostlo ve společnostech uvědomění, že pro dobrý život společnosti musí člověk být ochoten svou touhu po svobodě omezovat. Proto lidská společenství již odedávna taková omezení formulovala a vynucovala. Z dávných společenství známe koncept „tabu“, slavným zachovaným kodexem je zákoník Chamurappiho z doby před pěti tisíci lety, a v naší civilizaci byla již několik tisíc let prostřednictvím náboženství vyžadována omezení určovaná především Desaterem Božích přikázání Starého Zákona. Jsou to omezení přirozená, vycházející z principu úcty, a mají tedy všeobecnou platnost. Nazýváme je také „mravní povinnosti“. Nedodržování těchto povinností má nevyhnutelně za následek pokles úrovně života společností.

Meze přiměřené svobody jednotlivce i skupin lidí není vždy snadné rozeznat, a tak mezi lidmi dochází ke sporům o to, co se ještě smí, a kdy již je hranice správného jednání překročena. Pro rozhodování o hranicích správného jednání, tedy o spravedlnosti, musela lidská společenství vytvořit k tomu určené správní instituce. Jsou to vlastně všechny instituce veřejné správy, od zákonodárných sborů přes výkonné správní úřady až po justiční systémy, které posuzují a vynucují dodržování určených pravidel. Společnosti jsou úspěšné a jejich život je spokojený podle toho, nakolik se daří spravedlnost zajišťovat.

Zajištění spravedlnosti znamená na jedné straně zajistit svobodu jednání, a to až po hranice, za nimiž by již lidé porušili princip úcty, a na druhé straně zabránit překračování těchto hranic. Historické zkušenosti z činnosti veřejné správy ukazují, že je rozumné, když zákonodárné sbory určí pravidla pro oba tyto úkoly. Proti překračování mezí správného jednání může být rozumné přidat k tradičním mravním povinnostem další upřesňující omezení; na druhé straně se ukázalo být nutné zákony upřesnit také některé stránky svobody, protože instituce veřejné správy, a někdy i soukromé síly, mívají sklon svobodu ostatních nadměrně omezovat.

Cestu ke vhodným upřesněním a uzákoněním svobod ukázala již americká Ústava z konce 18. století, která svými prvními deseti dodatky, nazvanými „Bill of Rights“ (Zákon práv), stanovila některé nezpochybnitelné občanské svobody. Šlo o práva, která vlády ani nikdo jiný nesmějí omezovat, tak zvaná práva „negativní“. Práva, která v podstatě zajišťovala ochranu životního prostoru člověka.

Ve 20. století byl navíc, počínaje Všeobecnou deklarací lidských práv OSN, prosazen sporný koncept nárokových práv, jako jsou práva na práci nebo práva na blahobyt (welfare), která jsou také označována jako práva „pozitivní“. Uzákonění takových práv zakládá nároky na příspěvky od ostatních členů společnosti. Aniž to je v Deklaraci zmíněno, rozumí se, že tyto příspěvky jsou poskytovány prostřednictvím státu. Sliby zajišťování dalších a dalších takových pozitivních práv zneužívají v poslední době především „progresivisté“ ve svých volebních kampaních, s cílem přilákat volební hlasy. Svobodomyslní občané, odmítající nadměrné dirigování lidského života státem, nenašli zatím proti takovým postupům obranu, a výsledkem je, že slibování podlehly strany jak levicové, tak do značné míry i strany považované za pravicové.

Shrneme-li tedy, společnosti jsou úspěšné a spokojené, když svým občanům zajišťují svobodu, duchovní, společenskou i hospodářskou, přitom ale dokáží udržovat jejich svobodu v moudrých mezích. Tím je také obecně vysloven jeden ze základních úkolů pro veřejnou správu. Vidíme, že koncept svobody je opravdu klíčovým konceptem uspořádání společenského života a veřejné správy.

II. 1. 2 Základní správní principy uspořádání demokratické veřejné služby

Vedle základních duchovních principů by dobrá demokratická veřejná služba měla dodržovat také základní principy správní. Na prvním místě mezi nimi stojí

§ odpovědnost občanů,

protože v demokracii jsou to občané, a to všichni dospělí občané daného společenství, na kom leží odpovědnost za způsob veřejné správy. Jenom životní energie a tvořivost svobodných občanů může společnosti přinést lepší život a obohacení.

Dalšími principiálními požadavky pro demokracii jsou

§ provádění veřejné správy výlučně jako služby všem občanům,

§ zastupitelský model demokracie,

§ výběr nejlepších možných zaměstnanců pro veřejnou službu,

§ zamezení korupci,

§ i nyní žádaná plná dostupnost informací a veřejná debata o veškeré činnosti veřejné správy pro všechny občany ve svobodných médiích,

§ svobodná tvořivá spoluúčast občanů, a

§ účinná občanská kontrola činnosti veřejné správy.

Velmi důležité je dobré zpracování právního řádu společnosti, tak aby v něm byly všechny důležité principy vyjádřeny, a byly jím zajišťovány.

Odpovědnost občanů

V období vzniku demokracie i v jejím průběhu je celkem přirozené, když jsou na různých místech a v různých oblastech veřejné služby aktivní jenom někteří občané. V již uskutečněné demokracii mají ale stejnou odpovědnost všichni občané, a všichni by tedy vždy měli mít stejnou možnost přiložit ruku k dílu. Jakmile se v demokracii začne vytvářet skupina lidí, kteří mají ve veřejné správě trvale vliv větší než ostatní občané, a na druhé straně většina lidí začne ztrácet možnost účasti na veřejné správě, do správního systému společenství se opět vracejí prvky diktatury.

Občané by měli být na převzetí odpovědnosti za veřejnou správu a na její řízení připraveni. To je požadavek dosti nesnadno splnitelný, protože při životě v diktatuře je téměř nemožné potřebné znalosti získat, o zkušenostech nemluvě. Navíc je skutečností, že znalosti o demokracii obecně nejsou dostatečně zpracovány a nejsou tedy pro občany ve srozumitelné podobě dostupné. Přesto ale platí, že vzdělání o demokracii je důležitým předpokladem jejího uskutečnění, a proto také je jedním ze základních nástrojů, jejichž prostřednictvím mohou občané svou veřejnou službu provádět.

Takové nástroje, jejichž prostřednictvím mohou občané vykonávat veřejnou službu, nazýváme občanské nástroje demokracie. Jsou jimi především

§ občanská aktivita,

§ vzdělání o demokracii,

§ volby,

§ instituce veřejné služby,

§ plná dostupnost všech informací o činnosti veřejné služby,

§ veřejná debata,

§ občanská média, a

§ občanská kontrola.

Společnost, v níž odpovědnost za veřejnou službu nesou, s využitím občanských nástrojů demokracie, sami občané, je společnost občanská – a to je také pravý význam tohoto pojmu.

Občané nesou v demokracii za veřejnou službu odpovědnost, proto je samozřejmé, že demokratická veřejná služba by měla ponechávat co největší prostor pro působení, tvořivost a rozvoj životní energie jednotlivých občanů. K tomu přistupuje také dodržování subsidiarity, tj. ponechávání odpovědnosti a příslušných pravomocí na nejnižší možné správní úrovni. O subsidiaritě se i dnes hodně mluví, skutečností ale je, že dnešní političtí vládci v demokratických zemích mají výrazný sklon veřejnou správu spíše centralizovat. I od státních úředníků v centrálních úřadech mohou přijít nápadité tvořivé reformy nebo zlepšení veřejných služeb, ale zkušenost ukazuje, že ty vzniknou spíše v procesu soutěžení místních nebo oblastních iniciativ.

Některé veřejné služby ovšem musí zajišťovat stát, především určování právního rámce chování a činnosti občanů a organizací, většinu služeb souvisejících s bezpečností, nebo základní hospodářskou regulaci. Pro uspořádání demokratické veřejné služby by tedy občané měli vytvořit přiměřeně velký stát (tedy instituce veřejné služby), ponechat sami sobě rozumnou míru účasti na veřejné službě, a hledat co nejlepší řešení úkolů veřejné služby s pomocí veřejné debaty.

Politici ovládající dnes veřejnou správu demokratických zemí by mohli tvrdit, že občanům odpovědnost svěřit nelze, a veřejnou správu musejí řídit právě politici. Když ale hrozí, že ve svobodných volbách budou zvoleni vládci, kteří budou zemi škodit, i jejich jedinou nadějí bývá, že občané na sebe odpovědnost vezmou a špatné politiky nezvolí. Často to přitom dopadá tak, že lidé mají na vybranou jen „menší zlo“, a někdy dnešní volební systémy umožní i dlouhodobé poškození postižených společností, mravní, hospodářské i společenské.

Veřejná služba

Jak již řečeno, občané potřebují od institucí, které si v demokracii vytvářejí, pouze zajišťování služeb, které si nemohou zajišťovat sami. Takové služby bývají nazývány veřejnými – u tohoto názvu pro jejich označování zůstaneme.

Základními okruhy veřejných služeb jsou

§ péče o občanské nástroje demokracie,

§ péče o základní pravidla vzájemného chování,

§ vzdělávání,

§ hospodářská regulace,

§ bezpečnost,

§ služby obohacující život (zdravotní péče, péče o životní prostředí, péče o inženýrské a komunikační sítě, péče o slabší občany …),

§ péče o strategické cíle společnosti (vzdělání, kultura, energie, …).

V diktatuře jakéhokoli druhu je, na rozdíl od demokracie, podstatnou součástí činnosti veřejné správy ochrana vládnoucí moci. Veřejná správa tu v nějaké míře zajišťuje některé veřejné služby, ale zároveň slouží přednostně potřebám vládců. V demokracii tomu tak být nemůže. I demokracie musí dbát na svou ochranu – je to jedna z jejích veřejných služeb z okruhu bezpečnosti – není to ale ochrana moci vládnoucích jedinců či jejich stran. V současných demokratických režimech přitom ovšem pozorujeme na jedné straně snahu vládnoucích skupin zajistit si trvalost vládního vlivu, a na druhé straně různou míru nepřijatelné úslužnosti zastupitelů a úředníků vůči vládnoucím jednotlivcům a mocenským skupinám.

Zastupitelská povaha demokratické veřejné služby

Občané nemohou všichni být odborníky na všechny obory veřejné služby, nemají čas otázky veřejné služby studovat, a mnozí se tím ani zabývat nechtějí. Vykonávat demokratickou veřejnou službu prostřednictvím všelidového hlasování, tak zvanou „přímou demokracií“, je přitom prakticky neuskutečnitelné. Masové hlasování je navíc ovlivnitelné dezinformačními kampaněmi, jak to pravidelně vidíme při volbách, a to i v dlouhodobě ustavených Západních demokraciích. Je proto pro poctivou demokracii nepoužitelné – a to přesto, že to je nyní s pomocí internetu zdánlivě o mnoho snazší.

Jediný způsob, jak si tedy občané mohou zajišťovat požadované veřejné služby, je zaměstnáním zástupců, které tímto úkolem pověří: demokratická veřejná služba musí být prováděna zastupitelsky. Jediným rozumným způsobem, jak občané mohou takové zástupce vybírat, se jeví být volby, jeden z výše uvedených občanských nástrojů demokracie. Výběr dalších zaměstnanců demokratické veřejné služby potom musí být rozumný a jeho hlavním měřítkem musí být kvalifikace, odborná i povahová.

Občané na zajišťování veřejných služeb poskytnou zastupitelům a dalším pracovníkům institucí veřejné služby příslušné pravomoci a prostředky, a odpovídajícím způsobem je za ni zaplatí. Zároveň ale musejí na výkon prací, jimiž je pověří, přiměřeně dohlédnout. V demokracii musí proto být ustavena nezávislá občanská kontrola činnosti veřejné služby.

Předcházení korupci

Korupcí v demokracii rozumíme zneužití pravomocí svěřených pro veřejnou službu v něčí neoprávněný prospěch. Takovým zneužitím berou zastupitelé nebo úředníci do svých rukou moc a vnášejí tím do demokracie nespravedlnost a prvky diktatury. Korupce je pro demokracii jedním z největších nebezpečí – výsledkem je vedle nespravedlnosti také v podstatě okrádání většiny občanů, a navíc omezování jejich svobody, a tím i demokracie.

Korupce je důvodem, proč jsou nové demokracie z konce 20. století tak neúspěšné – dopustily vznik mocenských „elit“, které cíleně a organizovaně zneužívají demokratické pravomoci ve svůj prospěch. Nelze také vyloučit, že korupční oslabování demokracie někdy probíhá v koordinaci se zahraničními mocnostmi a v jejich prospěch.

Dostupnost informací a veřejná debata

Jediným způsobem, jak poskytnout všem občanům možnost účastnit se na veřejné službě, je veřejná debata. Pro úspěšné vedení veřejné debaty je přitom nezbytná plná dostupnost všech informací o činnosti veřejné služby pro všechny občany. Informovaná veřejná debata je v demokracii základním nástrojem rozhodování.

II. 2 Občanské nástroje demokracie

Pro skutečně demokratické zajištění veřejných služeb mohou občané využívat nástroje uvedené v předchozí kapitole:

§ občanskou aktivitu,

§ vzdělání o demokracii,

§ volby,

§ demokratické instituce,

§ dostupnost informací,

§ veřejnou debatu,

§ občanská média,

§ občanskou kontrolu.

Ani jeden z těchto nástrojů není v dnešních demokratických státech plně funkční ve prospěch demokracie. Občanská aktivita je ochromena nedostatkem informací, koncept demokracie v podstatě neexistuje, volby bývají zmanipulované, informace o činnosti a plánech veřejné správy scházejí, veřejná debata o úkolech a projektech je velmi omezená, a občanská média i občanská kontrola neexistují. Jen státní instituce v nějaké míře existují a plní veřejnou správu, ovšem z hlediska demokracie neuspokojivě.

Moudré využívání občanských nástrojů demokracie, pokud budou jednou dobře ústavně zakotveny, by občanům dalo možnost skutečně řídit demokratické zajišťování veřejných služeb.

II. 2. 1 Občanská aktivita

Demokracie je správní systém občanů – na rozdíl od správních systémů minulosti, které řídili vládci. V demokracii musejí tedy občané mít co nejširší možný prostor pro přispívání veřejné službě, a činnost institucí veřejné služby musí být řízena občany samotnými. To nevyhnutelně vyžaduje dostačující míru aktivity kritického množství občanů. Významná míra aktivity některých občanů bude nutná již před vytvořením možnosti zavést plnohodnotnou demokracii, a mnozí občané budou muset věnovat energii zavedení demokratické veřejné služby, její ochraně a jejímu udržování. Přinejmenším zpočátku bude tato práce dobrovolná.

Pro samotné zavedení poctivé demokracie bude především nutné vypracovat nový koncept demokratické veřejné služby (dále „koncept demokracie“), a na něm postavený projekt zavádění demokracie. Občané země mohou projekt vytvoření demokratické veřejné správy vědomě podpořit a pomoci prosadit pouze, bude-li takový projekt existovat a budou-li jej znát.

Je tedy zřejmé, že prvním úkolem pro přípravu demokracie je vypracování takového konceptu demokracie a projektu jejího zavádění. Je to úkol splnitelný, i když ne docela snadný. Bude vyžadovat

1) debatu o demokracii moderovanou skupinou poctivých demokratů a vedenou v dobré víře, která povede k vypracování konceptu demokracie přijatého širokým okruhem účastníků debaty.

2) Skupina připravující koncept demokracie bude muset otevřít debatu poctivým zájemcům o účast, a zároveň zajistit, aby ji neovlivnili ti, kdo by ji chtěli rozvracet.

3) I po vyhotovení nového pracovního konceptu demokracie bude tento koncept muset být otevřen pro další podněty, a debata o demokracii tak bude trvale pokračovat.

Dalším úkolem po vyhotovení konceptu demokracie bude seznámit s tímto konceptem veřejnost. To bude znamenat

a) zveřejnit koncept demokracie všude, kde to bude možné, včetně internetu.

b) Pro úspěch pozdějšího pokusu poctivou demokracii zavést bude třeba postupně získat pro seznamování s konceptem, i jinými dostupnými myšlenkami o veřejné správě, pokud možno všechny veřejně působící instituce i jednotlivce, a zejména školy a média. Školy i média budou zároveň ideálním prostředím pro vedení debaty o demokracii, o předloženém konceptu demokracie, a o možnostech a rozhodování nový koncept demokracie uskutečnit.

Posledním úkolem pro zavedení poctivé demokracie bude prosadit zavádění prodebatovaného a ve veřejnosti rozšířeného konceptu demokracie v Parlamentu. To se neobejde bez politických stran, které přijmou zavedení tohoto konceptu za své. Je dost pravděpodobné, že politici, kteří dnes veřejnou správu ovládají, a mocenské skupiny stojící za nimi se prosazení takového konceptu poctivé demokracie budou bránit. Poctivá demokracie by přirozeně znamenala konec jejich moci a konec jejího korupčního zneužívání.

Tato studie je koncipována jako náčrt uvažovaného konceptu demokracie, a ukazuje celou řadu otázek, které bude zapotřebí při práci na takovém konceptu řešit. Ukazuje také, že občanská aktivita bude nutná i po zavedení poctivé demokracie, protože to do určité míry budou i sami občané, kdo budou muset tuto demokracii řídit.

Bude-li taková občanská demokracie mít prospívat, bude se určité kritické množství občanů muset průběžně účastnit veřejné debaty o veřejné službě a sledovat činnost svých volených zastupitelů. Čím více občanů se bude konstruktivně podílet na veřejné službě, tím lepší demokracii budou občané mít.

II. 2. 2 Vzdělávání o demokracii

Mají-li si občané ustavit demokratickou veřejnou službu, budou muset mít poměrně jasnou představu, co to demokratická veřejná služba je. Takové povědomí dnes v podstatě schází. Neexistuje dokonce ani společně přijímaná definice demokracie a asi jediné, co se většině občanů v souvislosti s demokracií vybaví jsou volby. Jakési volby. Ovšem i komunistická diktatura si říkala demokracie, „lidová demokracie“, a pořádala volby.

Vzdělávání o demokracii dnes není součástí školních programů, a nebývá součástí ani vzdělávání v rodině. Důvod je jednoduchý – jak jsme naznačili již v předchozí kapitole, žádný rozumný koncept poctivé demokracie, který by bylo možné vyučovat, zatím neexistuje. Neexistuje učebnice demokracie a ani na vysokých školách se debata o demokracii ani jejích principech nevede. Tento nedostatek je nutné odstranit. Teorii demokracie je třeba vypracovat, nechávat ji procházet stálou veřejnou debatou a zavést ji do školního vyučování.

Vzdělání o demokracii je pro vytvoření demokracie klíčovým předpokladem. Tak jako není možné mít demokracii bez aktivní účasti občanů, není také možné ji mít, aniž by občané věděli, co si pod pojmem demokracie mají představovat. Ti, kdo si demokracii přejí, by tedy nejdříve měli vést o demokracii debatu, vytvořit základní pracovní projekt demokracie, a načrtnout cesty, jak k demokracii dospět.

II. 2. 3 Volby

Ani při demokratickém uspořádání nemohou občané vykonávat veřejnou správu sami, protože se musejí věnovat vlastní práci, zajišťování svého živobytí. Musejí proto na správu země zaměstnat vhodné pracovníky – správce veřejné služby. Jediným rozumným, a také již dlouhodobě ověřeným, způsobem výběru takových správců jsou pro občany volby.

Občané potřebují, aby jejich zvolení zastupitelé byli lidé poctiví, pracovití, rozumní, dobří hospodáři, lidé, kterým občané mohou důvěřovat, že je budou dobře zastupovat. Způsob uspořádání voleb by proto měl umožňovat, aby si občané mohli zvolit lidi právě takové.

Užívaný systém voleb do správních institucí demokratických zemí, postavený na soutěži politických stran, se neosvědčil. Naopak, je zřejmě hlavní příčinou dnešních potíží s demokratickými vládami. Zásadní vadou tohoto systému je, že politické strany mohou být a často jsou ovládány korupčními skupinami nebo dokonce jednotlivci, jimž nezáleží na poctivé veřejné správě, ale na získání a udržení moci, a na výhodách, které plynou ze zneužívání získané moci. Jsou dnes demokratické země, v nichž poctivé strany dokážou získat jen malý podíl volebních hlasů, a občané takových zemí potom prostě nemají možnost zvolit si poctivou vládu. V řadě jiných zemí, mezi nimi i v Česku, ovládají nepoctiví politici také velkou část masových médií a dokážou manipulovat mínění občanů tak, aby vyhráli volby.

Tento užívaný systém je systém voleb shora. Volební kandidáty v tomto systému vybírají politické strany, a voliči tak při volbách vybírají mezi kandidáty, o nichž mnoho nevědí. Je to systém, při němž je užití mediální manipulace snadné, a ve většině demokratických zemí taková manipulace volby ovlivňuje, a často rozhoduje. Volební systém shora tak vlastně umožňuje diktaturu několika málo mocenských skupin ovládajících politické strany. Nelze potom ani vyloučit, že v takových mocenských skupinách mohou získávat vliv páté kolony nepřátelských zemí jako je Rusko nebo Čína. Ty se o to rozhodně snaží, jak se pravidelně dozvídáme ze zpráv, a to nejenom v post-komunistické východní Evropě, ale i v Evropě západní a ve Spojených státech.

Jiným možným volebním systémem jsou volby zdola. To je systém, při němž jsou všichni budoucí volení představitelé občanů vybíráni v poměrně malých místních volebních okrscích. Zastupitelé zvolení v takovém místním okrsku vyberou ze svého středu zastupitele, kterého vyšlou do zastupitelstva vyšší správní úrovně, řekněme okresní. Podobně potom vyšle okresní zastupitelstvo ze svého středu jednoho nebo případně větší přiměřený počet zastupitelů do krajského zastupitelstva, a to potom vyšle několik zastupitelů do zemského parlamentu. Touto cestou je zaručeno, že všichni volení zastupitelé na všech správních úrovních mají důvěru občanů v místě, kde bydlí. Jistě je i v tomto systému možné, aby se do vyšších zastupitelstev dostali lidé nepoctiví. Pro takový případ je ale možné zavést možnost odvolání zastupitelů zastupitelstvy, která je do vyšších postavení vyslala, nebo voliči jejich místních okrsků. Možnosti zneužití volených funkcí by se tak rozhodně významně omezily. Při tomto způsobu voleb voliči znají, nebo mohou dost dobře znát, zastupitele, které volí, a vědí, mohou-li jim důvěřovat. Mohou se proto také rozhodovat podle toho, jak jsou kandidáti poctiví, rozumní a pracovití, a jsou-li dobrými hospodáři. Případné členství kandidátů v politických stranách je tu druhotné. Zavedení voleb zdola je jedním z hlavních reformních prvků, které v této studii navrhujeme. Jsme přesvědčeni, že je klíčovým předpokladem poctivé veřejné služby.

Zvolení zastupitelé všech správních úrovní by měli mít povinnost průběžně informovat o činnosti zastupitelstva, v němž působí, a to jednak ve svém domovském volebním okrsku, a také ve všech zastupitelstvech, která je vyslala na vyšší úroveň. Všechna tato zastupitelstva by měla mít možnost odvolat zastupitele, kterého vyslala na vyšší úroveň, pokud poruší jasně určená pravidla. Nějaké zákulisní mocenské tahy by v místních okrscích jen těžko prosazovaly korupční kandidáty, a i kdyby se to povedlo, takoví zastupitelé by museli v dalších kolech projít pečlivým prověřováním svých kolegů v zastupitelstvech vyšší úrovně. I populisté toužící jen po moci by při volbách zdola uspěli jen těžko.

Odpadly by nákladné volební kampaně, které dávají moc bohatým. Stálé volební boje volebních systémů shora mají navíc pro správu zemí celkově zhoubné důsledky. Mocní se místo poctivé a soustředěné veřejné správě věnují především přípravám na příští volby a své země zanedbávají. Pro vítězství ve volbách slibují občanům všemožné nákladné dary a zadlužují tak státní rozpočty. Po porážce jedné mocenské skupiny ve volbách následuje likvidace výsledků její práce skupinou, která ji vystřídá. Dnes vidíme, jak takto oslabené země Západní demokracie upadají, a nejsou připraveny bránit se soustředěným rozvratným útokům autoritářských režimů Číny a Ruska, ani dalších rozvratných sil.

Další velmi významnou výhodou voleb zdola by byl tlak na vysílání nejlepších zástupců do zastupitelstev vyšší správní úrovně. Žádné zastupitelstvo by si nechtělo udělat ostudu vysláním člověka neschopného nebo korupčního. Výborným příkladem pro tuto skutečnost byly v minulosti, před přijetím ústavního Dodatku č. XVII v r. 1913, volby do amerického Senátu. Podle svědectví Alexise de Tocqueville ze 30. let 19. století byl tehdy americký Senát výběrem těch nejlepších osobností celé země. Federální senátoři nebyli voleni občany, ale vybíraly je kongresy jednotlivých států.

II. 2. 4 Instituce veřejné služby

Správu veřejných věcí, tedy v demokracii veřejnou službu, provádějí zvolení zastupitelé prostřednictvím institucí. Máme zastupitelstva, soudy, školy, nemocnice, policii, a mnohé další. Soustavě správních institucí říkáme „stát“. Při vytváření demokratické veřejné služby je nutným úkolem hledat podobu systému správních institucí, která bude veřejnou správu vykonávat co nejlépe. Je přitom nutné mít neustále na zřeteli nebezpečí korupce, zneužití svěřených pravomocí.

Základní instituce dnešních demokratických správ jsou podle amerického demokratického vzoru instituce zákonodárné, výkonné a soudní. Ochranou proti korupci má v tomto systému být jejich oddělení, vzájemná kontrola a vyvažování („checks and balances“). Žádný dnešní správní systém ale ideál oddělených a navzájem nezávislých základních institucí v plnosti neuskutečnil.

Evropské demokracie jsou vesměs tak zvaně parlamentní. Za tím popisem se ovšem skrývá pouze skutečnost, že voleny jsou jen zákonodárné parlamenty. Vlády již sestavují zvolení parlamentní poslanci, a soudce většinou jmenují vlády. Nezávislá vzájemná kontrola je tedy již od začátku vyloučena. Není předepsána ústavami a k určitému vyvažování působení základních institucí dochází jen v míře, kterou určují nižší zákonné normy.

Vyvažování takto zvolených základních správních institucí je neuspokojivé již ze své podstaty, protože výkonné, zákonodárné a soudní instituce mají každá jiný předmět činnosti. Do činnosti ostatních dvou žádná z nich ani zasahovat nesmí, nebo by aspoň podle principů dnes pro demokracii uznávaných zasahovat neměly.

Ve Spojených státech si někteří z tvůrců americké Ústavy byli nebezpečí korupce po zkušenostech se správním uspořádáním jednotlivých kolonií dobře vědomi. Přesto ale ve své Ústavě z roku 1787 úplné oddělení základních institucí zavést nedokázali. Americký model má nezávisle volený zákonodárný parlament (Kongres) a presidenta, hlavu moci výkonné. Soudy ale i původní americká Ústava svěřila do rukou Kongresu. Míra soudní nezávislosti je tedy i v Americe určena zákony schválenými Kongresem, a jmenování soudců je navíc v rukou presidenta a Kongresu.

Takto založená absence ústavního kontrolního mechanismu vytváří široce otevřený prostor pro zneužití moci základních institucí. To dnes již dobře vidíme: demokratické vlády se chovají dobře, jenom pokud jsou zvolení zastupitelé poctiví a schopní. V mnoha zemích, a zejména v nových postkomunistických demokraciích, se ale volení zastupitelé dobře nechovají, a správní systémy těchto zemí korupci podléhají.

Je tedy zřejmé, že mají-li se demokratické správní systémy pozvednout, bude nutné celý systém institucí veřejné služby důkladně nově promyslet, tak aby byly schopny korupci lépe odolávat.

Hledání nového uspořádání

Zkušenosti s korupcí ukazují, že základní správní instituce demokratického státu se skutečně musejí vzájemně kontrolovat, jak vyjadřuje i dnes vzývaný princip „brzd a vyvažování“. K tomu je nezbytné, aby tyto instituce byly nezávislé, a měly všechny jako svůj předmět a zodpovědnost veškerou činnost veřejné služby. Nezávislost lze zajistit jen zcela odděleným vytvářením těchto institucí, jak věděl již James Madison [2] , a ani to ovšem bohužel není plnou zárukou, že se jejich uspořádání nezvrhne.

Jediným přímým nástrojem, s jehož pomocí mohou občané nějaké instituce zřizovat, jsou volby. Proto musejí občané základní instituce vytvářet volbami, a podle závěrů předchozí kapitoly by to měly být volby zdola.

Dále již jsme na neprozkoumané půdě. Přemýšlíme, jak nejlépe systém základních demokratických institucí založit:

Základním cílem demokratické veřejné správy je zajišťovat veřejné služby. Prvním krokem, který proto občané musejí udělat, je zvolit si zastupitelstva, která zajišťováním veřejných služeb pověří. Tato zastupitelstva nazveme zastupitelstvy výkonnými. Měla by na starosti nejenom exekutivu, ale i zákonodárství i soudnictví.

Výkonná zastupitelstva musejí občané mít pod kontrolou. Dosavadní vágní a neúčinný systém jakéhosi vyvažování tří „mocí“, výkonné, zákonodárné a soudní, musejí nahradit účinnější kontrolou. Navrhujeme proto vytvoření dalšího systému volených institucí, které občané pověří kontrolou činnosti všech správních institucí, včetně i samotných kontrolních, v plném rozsahu jejich činnosti. Budeme je nazývat zastupitelstvy kontrolními. Na každé správní úrovni by v tomto uspořádání bylo vedle výkonného zastupitelstva ustaveno i zastupitelstvo kontrolní. Kontrolní zastupitelstva mohou přitom také zastávat úlohu druhých komor rozhodování.

K souběžným systémům výkonných a kontrolních zastupitelstev musejí být ještě doplněny další nezávislé instituce, které umožní soustavnou účast občanů na veřejné službě. Tuto úlohu mohou nejlépe plnit média. Jenom média mohou v plnosti a nezávisle zprostředkovávat informace o činnosti veřejné služby, zprostředkovávat zadání jejích úkolů a návrhy řešení těchto úkolů, vyhledávat nové podněty pro ta řešení, otevírat nové otázky a problémy veřejné služby, podílet se na hledání nejvhodnějších řešení, samostatně posuzovat návrhy řešení, hodnotit přijatá řešení, sledovat, jak jsou přijatá řešení uplatňována a jak jsou úspěšná, a podávat o tom všem informace všem občanům.

Právě média při tom mohou zároveň dávat prostor pro přímou účast občanů na hledání řešení úkolů a problémů veřejné služby. Veřejná debata se touto cestou může stát nástrojem skutečně demokratického rozhodování.

Pro zřízení médií, která budou plnit všechny tyto úkoly, proto navrhujeme vytvoření ještě třetího zastupitelského systému, systému zastupitelstev mediálních. Úkolem těchto zastupitelstev by bylo zřizovat, na všech úrovních veřejné služby, občanská média pověřená plněním všech výše uvedených úkolů. Zejména na vyšších správních úrovních se jeví jako vhodné zřizovat alespoň dvě na sobě nezávislá konkurenční média, aby se omezila možnost jejich korupčního ovlivňování.

Tímto způsobem nabude veřejná služba tři po madisonovsku oddělené systémy institucí veřejné služby, pověřené třemi nezávislými soubory správních pravomocí, všechny ale s odpovědností za celou oblast veřejné služby. Bude to jiná trojice správních pravomocí než ta, k níž se dopracovali političtí myslitelé období před založením Spojených států. Bude to trojice správních pravomocí informovaná nedostatky a vadami všech moderních demokracií, které od té doby vznikly.

Uvedené tři systémy volených zastupitelstev – výkonných, kontrolních a mediálních – vytvoří základní kostru institucí demokratické veřejné služby. Pro výkon veřejné služby budou tato zastupitelstva, při vzájemné účinné kontrole, zřizovat další instituce a pověřovat je plněním jednotlivých úkolů veřejné služby, jimiž jsou například vzdělávání, bezpečnost, informovanost, hospodářská regulace, nebo péče o zdraví občanů. Všechny instituce veřejné služby přitom musejí při své činnosti dbát, aby naplňovaly základní principy demokracie.

Systém institucí musí být vytvořen pokud možno jednoduše a nenákladně, aby i jejich kontrola mohla být jednoduchá. Je pravděpodobné, že výsledky veřejné debaty si posléze vyžádají i rušení některých dnes existujících institucí – a je zároveň ovšem možné, že povedou k vytváření institucí nových. Může se například ukázat, že nevhodné jsou pro demokratické rozhodování zkostnatělé struktury dnešních ministerstev.

II. 2. 5 Plná dostupnost informací pro občany

Mají-li občané rozhodovat o správě svých věcí veřejných, musejí mít přístup ke všem informacím o činnosti veřejné služby, i ke všem známým teoretickým i historickým informacím, které se jednotlivých oblastí, řešených případů a problémů veřejné služby týkají. Podle potřeby je také v některých případech nutné zajistit spolu s informacemi i jejich interpretaci. Tento předpoklad demokratické veřejné služby je zřejmý, a máme tedy před sebou úkol, jak zajistit přístup k informacím, a spolu s ním také budovat odolnost proti dezinformacím a indoktrinaci.

Jednu část potřebných informací by mělo zajistit vzdělávání o demokracii, které jsme probírali výše. Takové vzdělávání zatím prakticky úplně chybí, ale je nezbytné. Jeho zavedení bude tedy muset být jednou z hlavních priorit, jakmile vznikne naděje na uplatňování skutečné demokracie.

Druhou část potřebných informací, informace aktuální, musejí zprostředkovávat média. Zopakujme tu základní popis potřebné práce, kterou v demokracii pověřená média musejí vykonávat, jak jsme jej uvedli v předchozí kapitole: média musejí zprostředkovávat a případně interpretovat informace o činnosti veřejné služby, zprostředkovávat zadání jejích úkolů, návrhy řešení těchto úkolů, vyhledávat nové podněty a návrhy pro ta řešení, podílet se na hledání nejvhodnějších řešení, samostatně posuzovat návrhy řešení, hodnotit přijatá řešení, sledovat, jak jsou přijatá řešení uplatňována a jak jsou úspěšná, a podávat o tom informace. Právě média ale při tom všem mohou zároveň dávat prostor pro účast občanů při vedení veřejné debaty o všech aktuálních tématech a úkolech veřejné služby.

Plnit tyto úkoly dobrá média umějí již dnes, dobří novináři to zcela přirozeně považují za smysl své práce. Zajistit tedy tuto činnost by nemělo být příliš obtížné. Pozor si ale při tom demokratická veřejná služba bude muset dát na přesnost, úplnost a korektnost zprostředkovávaných informací. V oblasti informací je velké nebezpečí korupce a snah o manipulaci názorů občanů. Ochranu proti zneužití pověřených médií vidíme v zavedení výše navrženého systému mediálních zastupitelstev se zodpovědností také za nezávislost a nestrannost občanských médií. Jedním z nástrojů, které by tato zastupitelstva mohla využít, je zdvojení, a na zemské úrovni případně i ztrojení, pověřených médií. Pověřená média by tak mohla být inspirována ke kritické debatě a vzájemné kontrole, což by mohlo výrazně zlepšit úroveň veřejné debaty, a nakonec i úroveň přijímaných řešení úkolů veřejné služby [3] .

Význam informovanosti o činnosti veřejné správy pro občany nelze přecenit. Jednak se jen s plným přístupem k informacím o činnosti veřejné služby mohou občané plnohodnotně podílet na své veřejné správě, ale kromě toho má tato informovanost, podobně jako i ostatní občanské nástroje demokracie, ohromnou preventivní protikorupční sílu. Plná dostupnost informací a veřejná debata o krocích veřejné správy uskutečňovaná povinně před přijetím rozhodnutí, spolu s povinností respektovat výsledky veřejné debaty, by již i samy o sobě korupci prakticky vyloučily. Měly by také podstatný preventivní význam při ochraně společnosti proti nepřátelské rozvratné a dezinformační propagandě. A ještě navíc, občanům by se pravděpodobně dobrá informovanost líbila a přispívala by k tomu, aby si poctivé demokracie vážili a sami se veřejné služby účastnili a přispívali jí.

Povinnost předkládat všechny informace o své činnosti by měla blahodárný dopad i na chování zastupitelů i úředníků. Při vědomí trvalé přístupnosti k informacím o jejich činnosti by pracovníky veřejné služby možná ani nenapadlo připravovat nějaké korupční projekty, a naopak by měli velmi silnou motivaci jednat v souladu se zadáním své práce, a to co nejlépe.

Na druhé straně, jakmile je dostupnost informací o činnosti veřejné správy pro občany jakýmkoli způsobem omezena, občané možnost dohledu na činnost veřejné správy ztrácejí, otevírá se prostor pro její horší výkon, a posléze i pro korupci. Bez přístupu k informacím ztrácejí občané nejenom možnost se na veřejné správě podílet a dohlížet na její činnost, ale brzy ztratí i zájem se o ni zajímat.

Potřeba dostupnosti informací v demokracii je do jisté míry známa, a i Česko má zákon nařizující institucím veřejné správy informace o své činnosti poskytovat. Nesmělá ustanovení tohoto zákona jsou ovšem jen prvním krůčkem na cestě ke skutečně demokratické dostupnosti informací. Zákon nevyžaduje průběžné zveřejňování informací o činnosti, pouze dodatečné zveřejnění informací, o něž někdo formálně požádá, a za jejichž vydání zaplatí – a to již bývá pozdě i pro zabránění korupci, natož pro umožnění občanské účasti na veřejné správě. Zákon navíc nestanoví žádné sankce za neposkytnutí požadovaných informací. Jediným užitečným výsledkem platnosti tohoto zákona je malý náhled, jak naši dnešní politici a úředníci informace o své činnosti zveřejňují neradi, a naopak je co nejvíce tají. Jediným důvodem k tajení informací je přitom korupce.

Výjimky z povinnosti zveřejňovat informace

I ve skutečně demokratické veřejné službě budou určité výjimky z povinnosti zveřejňovat informace, a sice v oblastech bezpečnosti a ochrany osobních údajů. Tajeny například mohou být informace o vyšetřování trestných činů v době, kdy by mohly ovlivnit vyšetřování, a v mezinárodních vztazích informace, které není vhodné, aby se dozvěděli nepřátelé, nebo informace vázané mezinárodními smlouvami.

Vždy je přitom ale nutné, aby pravidla pro utajování informací byla schválena po důkladné veřejné debatě, aby občané věděli, které informace jsou jim dočasně nedostupné a proč, a také aby věděli, kdy již jim mají být zpřístupněny.

II. 2. 6 Veřejná debata

Úkolem zastupitelů na všech úrovních demokratické veřejné služby je zajišťovat veřejné služby pro občany, a řešit všemožné problémy, které se při tom objeví. Zastupitelé by pro řešení těchto úkolů určitě měli hledat nejlepší možná řešení. Nejlepším způsobem pro hledání nejlepších řešení problémů veřejné služby se jeví být důkladná veřejná debata, postup, který je základem řešení úkolů a problémů v každém rozumném společenství, od rodiny až po stát, a dokonce i pro aliance států.

Považujeme za přirozené, aby zastupitelstvo, které poctivě hledá nejlepší řešení, si nechalo zjistit známé skutečnosti a odborné vědomosti o daném problému, z domácích i zahraničních zdrojů, a vyzvalo všechny, kdo mají zájem pomoci řešení hledat, aby na základě známých skutečností své návrhy předložili.

Při řešení složitějších úkolů veřejné služby nebude samo zastupitelstvo schopno problematiku zpracovat a bude muset využít služeb odborníků v daném oboru. Dnes takové úkoly řeší státní úřady zvané ministerstva, nebo jiné státní úřady, a víme, že je příliš často řeší špatně. Tyto úřady většinou nemají nejlepší odborníky, podléhají tzv. „politickým zadáním“, a často podléhají korupci. Všem těmto nástrahám se rozhodovací proces může vyhnout, když bude postupovat promyšleněji a v úplné otevřenosti.

Zastupitelstvo, které řeší nějaký úkol veřejné služby, by přípravu návrhu řešení mělo zadat dobře vybrané odborné skupině. Je-li úkol složitější, mohlo by ji zadat dvěma, i třem na sobě nezávislým odborným skupinám. Mezi nimi by jistě mohla být i odborná skupina pracující ve státním úřadu, a ten by se jistě i mohl jmenovat ministerstvo. Důležité ale je, aby bylo všem jasné, že se hledá nejlepší řešení.

Podstatná část procesu hledání řešení by poté proběhla ve veřejné debatě. Všechny části procesu hledání řešení by byly zveřejněny v občanských médiích – zadání úkolu i se všemi již známými informacemi, návrhy řešení od odborných skupin i od veřejnosti, kritické i jiné komentáře, zpracování všech těchto příspěvků do upravených a doplněných návrhů pověřenými odbornými skupinami i nezávislými odborníky z veřejnosti. Ohromnou úlohu by přitom mohla sehrát komunikace na internetu.

Výsledkem takové veřejné debaty by posléze byly závěrečné návrhy řešení od odborných skupin, respektující výsledky debaty. Povinností zastupitelstva by bylo jeden takový návrh vybrat, případně upravit a schválit k uskutečnění. Zastupitelstvo by přitom bylo vázáno výsledky veřejné debaty. Zastupitelstvo by ovšem také mohlo poslat celý problém do dalšího kola veřejné debaty s dalšími prvky zadání, poznámkami, podněty.

Veřejná debata by se touto cestou stala nástrojem rozhodování v demokracii.

Naprostá průhlednost postupu veřejné debaty, spolu s povinností zastupitelstev respektovat výsledky veřejné debaty, by celkem spolehlivě odstranila korupci. Nedocházelo by k volbě řešení zpupnými vysokými úředníky podle jejich osobních představ, případně podle zákulisních pokynů vládnoucí moci, za zavřenými dveřmi jejich úřadů. Účast většího počtu na sobě nezávislých odborníků a veřejnosti by dávala solidní záruku výběru dobrého řešení. Občanská média by v rámci své odpovědnosti řešený problém dále sledovala, upozorňovala na nedostatky, a případně vyvolala debatu o úpravě zvoleného řešení. Celý postup veřejné debaty o řešení daného úkolu by konečně byl také pod kontrolou nezávislého zastupitelstva kontrolního, které by také mělo dát svůj souhlas se závěrečným řešením. Vzniká zde nebezpečí patových situací – ty budou muset být řešeny nějakou rozumnou úpravou.

Uvedený postup hledá a vytváří řešení vyhovující co největší většině občanů, a ne jen voličům vládnoucí politické strany. Řešení přijímaná v dnešních modelech demokracie jsou stranická a společnost rozdělují. Proto také trpí nestálostí, protože to první, co udělá opoziční politická strana, když vyhraje volby, je, že zruší mnohá rozhodnutí přijatá v předchozím období jejich protivníky. Při zde navrženém postupu by přijatá řešení byla dále propracovávána, spíše než aby byla rušena.

Rozhodování na základě veřejných debat by také konečně přineslo do demokratické veřejné správy možnost dlouhodobých správních postupů. Případní noví zastupitelé, zvolení zdola v dalších volbách, by přebírali po svých předchůdcích dohled nad vykonávanou prací, z velké části prováděnou odbornými skupinami a občanskými médii. Dlouhodobé uvažování by se v předkládaném systému stalo přirozeným rysem správní práce, veřejné služby. Ohromným přínosem veřejné debaty, spojené s plnou dostupností informací, by bylo vtažení velké části společnosti do procesu veřejné služby. Lidé by se dozvídali, jak veřejná služba probíhá, účastnili by se, dezinformace by měly potíže najít skuliny pro své zhoubné působení.

Při výjimečném krizovém rozhodování nemusí na veřejnou debatu být čas. Musejí proto být připravena příslušná pravidla postupu řešení, a do veřejné debaty může potom být krizový problém předložen později, ovšem vždy co nejrychleji.

II. 2. 7 Spolehlivá média

Média pověřovaná úkoly veřejné debaty musejí být přiměřeně nezávislá, nestranná a nesmějí zanedbávat nic podstatného. Musejí přitom přinášet informace tak zpracované, aby je i občan zaneprázdněný svým povoláním dostával ve srozumitelné a dobře vypovídající podobě.

Takovou práci rozhodně nemohou občané svěřit médiím soukromým, ale nemohou ji svěřit ani médiím, která by zřizovala výkonná či kontrolní zastupitelstva. Občané by měli mít co největší důvěru, že žádné informace nebudou zastupiteli ani úředníky zatajeny, a rozhodování o veřejné službě bude probíhat co nejspolehlivěji. Proto považujeme za nezbytné, aby občané zřídili již výše zmíněný nezávislý zastupitelský systém institucí, zastupitelstva mediální, a pověřili jej, s odpovídajícími pravomocemi, organizací občanských médií. Tato média by měla nezávisle zajišťovat úplný tok informací o činnosti veřejné služby přístupný pro všechny občany, vedení veřejných debat, a v těchto souvislostech i přispívat ke vzdělávání o demokracii. Touto cestou by zároveň byl dotvořen, ve spojení se zastupitelstvy výkonnými a kontrolními, solidní systém „brzd a rovnováh“ (checks and balances), který by na rozdíl od dosavadní neuskutečněné představy o vyvažování mocí výkonné, zákonodárné a soudní opravdu měl možnost zajišťovat účinnou vzájemnou kontrolu.

Je několik úkolů, jejichž plnění musejí pro úspěšnou demokratickou veřejnou správu zajišťovat média. Jsou to především

§ zprostředkování všech informací o činnosti veřejné správy,

§ zprostředkování veřejné debaty o řešení úkolů veřejné správy, včetně zprostředkování všech návrhů zastupitelstev a všech podnětů od občanů pro řešení těchto úkolů,

§ zpracování výsledků veřejné debaty, včetně námitek a doplnění návrhů řešení,

§ průběžné informování o demokracii a jejím současném chápání – podíl na vzdělávání o demokracii.

Dnešní média tyto úkoly plní jenom z velmi malé části, především proto, že je ani nepřijímají jako své úkoly. Soukromá média přirozeně plní především agendu svých vlastníků a veřejnou službu od nich dnes již nikdo nemůže očekávat. Výše uvedené úkoly by navíc i při dobré vůli byly nad jejich síly. Ani tak zvaná veřejnoprávní média ale výše uvedené úkoly nemají ve svém zadání. Navíc ještě často také většinou plní úkoly mocenských skupin, které ovládají jejich správní orgány. V takovém prostředí demokratická veřejná debata probíhat nemůže.

Uvedené úkoly mohou pro občany plnit jen média, která mají pod svou kontrolou sami občané. Taková média budou muset zřizovat výše navržená mediální zastupitelstva. Budeme je nazývat občanská média. Úprava činnosti občanských médií musí být provedena velmi pečlivě a odpovědně, aby se zabránilo jejich korupčnímu zneužití. Tato média musejí plnit svou společenskou úlohu a zároveň musejí být dostatečně nezávislá, aby nemohla být ovlivněna žádnými korupčními zájmy. Takovou úpravu jistě navrhnout půjde – kromě vnější občanské kontroly mohou být například zřizována média paralelní se stejnými úkoly, a vytvořeny další kontrolní mechanismy.

Zavedení občanských médií není v rozporu s existencí médií soukromých, která naopak mohou sehrávat významnou úlohu jako další kontrolní prvek ve prospěch veřejné služby. Zejména mohou doplňovat veřejné debaty, odhalovat případnou korupci, a i jinak přispívat informovanosti občanů. V každém případě musejí v demokracii i soukromá média mít plný přístup k informacím o činnosti veřejné služby, stejně jako ostatně všichni občané.

II. 2. 8 Občanská kontrola

Demokratická veřejná služba musí podléhat občanské kontrole bez ohledu na své uspořádání. Korupční pokušení veřejných správců jsou příliš silná, aby je občané mohli nechat jednat bez kontroly. Absence občanské kontroly je jedním z nejzávažnějších nedostatků dnešních modelů demokracie. Občané si zvolí parlamenty, a tím je pro ně ve většině současných demokracií účast na jejich vlastní veřejné správě ukončena.

Občanský kontrolní systém musí být nezávislý na systému správním, a toho lze dosáhnout pouze jeho úplně samostatným vytvořením. To znamená, že demokratický kontrolní systém bude nutné vytvořit volbami zdola, jak jsme již uvedli, souběžně se zastupitelskými systémy správním a mediálním. Jako nejvhodnější se jeví vytvořit systém kontrolních zastupitelstev tak, aby ke každému zastupitelstvu na všech správních úrovních odpovídalo zastupitelstvo kontrolní.

Všichni volení zastupitelé i všichni ostatní pracovníci institucí demokratické veřejné služby jsou zaměstnanci občanů. Je tedy zřejmé, že občané musejí, stejně jako každý jiný zaměstnavatel, kontrolovat, vykonávají-li tito jejich zaměstnanci svěřené práce řádně, v souladu s občanským zadáním a při dodržování společností přijatých pravidel.

Zastupitelé i ostatní pracovníci demokratické veřejné služby dostávají v poctivé demokracii pro svou práci od občanů přiměřené pravomoci, prostředky a pracovní instrukce v souladu se schválenými zákony, a musejí ze své činnosti skládat občanům účty. Rozhodně nemají občané v demokracii důvod předávat zastupitelům, svým zaměstnancům, „moc“, jako to činí současná česká Ústava.

Pracovníci občanské kontroly budou museti mít přístup ke všem informacím o činnosti všech zastupitelstev i institucí veřejné služby, jako ostatně všichni občané. Jejich úkolem bude kontrolovat činnost zastupitelstev a institucí veřejné služby ve všech aspektech jejich práce, a důsledně dbát na zamezování korupci. Svá zjištění budou muset průběžně zveřejňovat v médiích, podávat návrhy, příspěvky a inspiraci pro veřejné debaty, a přispívat ke vzdělávání o demokracii.

Činnost občanské kontroly bude muset být stejně průhledná jako činnost všech institucí veřejné služby, výsledky její práce musejí být průběžně zveřejňovány a její činnost podrobována novinářskému, a také kontrolnímu, dohledu. Okamžité zveřejňování zjištění občanské kontroly bude významným příspěvkem k přímé i preventivní ochraně proti korupci. Výjimky z povinnosti poskytovat informace by pro občanskou kontrolu byly stejné jako pro poskytování informací veřejnou službou obecně.

Občanské kontrole budou muset podléhat i sama pracoviště občanské kontroly, protože mohou chybovat, a mohou také být vystavena korupčnímu pokušení. Taková kontrola by mohla probíhat vzájemnými kontrolami pracovišť občanské kontroly, určovanými nezávisle, rozhodnutími správních zastupitelstev nebo jiným vhodným výběrem.

Kontrolní zastupitelstva by nejspíše také měla vykonávat úlohu druhých komor rozhodování a tím posilovat ochranu proti případným ukvapeným nebo dokonce korupčním rozhodnutím.

II. 3 Veřejná služba

Činností veřejné správy ve skutečné demokracii je výlučně veřejná služba občanům. Nic jiného občané od pracovníků, které na veřejnou správu zaměstnávají, nepotřebují. Veřejné služby zajišťují demokratické veřejné správy i dnes, a zajišťují je nějak i diktatury. Politici demokratických veřejných správ se dnes ale navíc také věnují „volné soutěži politických stran“, jak určuje současná česká Ústava, a to ne vždy poctivě a často na úkor zajišťování služeb pro občany. To občané vůbec nepotřebují.

Představitelé dnešních politických stran, když vyhrají volby, se mnohdy považují za vládce. Dali jste nám mandát, tak teď nám do toho nemluvte, vzkazovali nám politici jako Václav Klaus nebo Vladimír Dlouhý. V takovém systému ovšem politici veřejnou službu za svou ústřední povinnost nepovažují.

Systém demokratických institucí popsaný zde v předchozí části, využívající volby zdola, naopak zvrhávání veřejné služby v autoritářský režim politiků znemožňuje, nebo alespoň výrazně ztěžuje. Působení politických stran takový systém nevylučuje, ale není na nich závislý. Je to systém, který by konečně mohl vést ke kontinuitě veřejné správy a k rozumně se rozvíjející demokratické veřejné službě.

II. 3. 1 Základní okruhy veřejných služeb

Jak již řečeno v předchozí části, občané potřebují od institucí, které si v demokracii vytvářejí, pouze zajišťování služeb, které si nemohou nebo nechtějí zajišťovat sami. Takové služby nazýváme veřejnými službami.

Za základní okruhy veřejných služeb považujeme

§ péči o občanské nástroje demokracie,

§ péči o základní pravidla vzájemného chování,

§ vzdělávání,

§ hospodářskou regulaci,

§ bezpečnost,

§ služby obohacující život (zdravotní péče, péče o životní prostředí, péče o inženýrské a komunikační sítě, péče o slabší občany …),

§ péči o strategické cíle společnosti (vzdělání, kultura, energie, …).

Péče o občanské nástroje demokracie

Demokratická veřejná služba musí začínat zajištěním občanských nástrojů, které poctivou demokracii vůbec umožňují. To je klíčový prvek skutečné demokracie, kterému ale doposud byla v demokratických režimech věnována malá pozornost. Povaha a působnost všech těchto občanských nástrojů proto musejí být uloženy v ústavě. V samotném demokratickém procesu musejí potom tyto občanské nástroje i jejich uplatňování být neustále otevřeny veřejné debatě, a všechna ústavní a další zákonná ustanovení, která se jich týkají, musejí být v případě potřeby upravována. To ovšem platí pro všechny veřejné služby.

Ústavní zakotvení péče o občanské nástroje demokracie je tedy součástí samotného ustavení demokratického státu.

Péče o základní pravidla vzájemného chování

Veškerá činnost institucí veřejné služby, i veškeré jednání mezi správními institucemi a občany, a dokonce i vzájemné chování mezi občany a jednání mezi občany a společenskými i hospodářskými subjekty musejí odpovídat společným základním pravidlům vzájemného chování také uloženým, jak jsme již řekli výše, v ústavě. (Viz též kap. II.1.1.)

Veřejná služba proto musí při své činnosti dbát na dodržování těchto pravidel a na soulad zákonných ustanovení s nimi. Touto činností musejí být pověřeny především instituce bezpečnostní a justiční, ale v potřebné míře i další.

Vzdělávání

Jsou-li ustaveny občanské nástroje a pravidla vzájemného chování, a tím vytvořen základní rámec demokratického státu, je možné uvažovat o dalších veřejných službách. Podstatnou otázkou tu je, které služby mají tu povahu, že si je občané nemohou zajistit vlastním úsilím, a je opravdu zapotřebí, aby jimi byly pověřeny instituce demokratického státu. Tato otázka je jádrem mnoha politických sporů zejména posledních zhruba dvou set let. Myšlenkový proud, který byl nazván politickou levicí, prosazuje větší prostor pro působení institucí státu, na druhé straně stojí lidé, kteří varují před nadměrnou působností neosobních a často málo zodpovědných státních institucí a úřadů.

Tato úvaha je platná pro všechny služby, u nichž se zvažuje možnost zařazení mezi služby veřejné.

Mezi všemi takovými službami se jako nejvýznamnější jeví vzdělávání. Povinnost vzdělávat spadá filozoficky do stejné kategorie jako vzájemná úcta, a je tedy odpovědností každého občana. Rozumné úrovně vzdělání všech občanů ale dnes asi nelze dosáhnout jinak než organizováním také vzdělávání veřejného. Je přitom nutné mít na zřeteli dvě zásadní skutečnosti: Největší hloubku a váhu má vzdělávání, kterého se dítěti dostane doma od rodičů. Zároveň, u veřejného vzdělávání je vždy nebezpečí nadměrné jednotnosti, případně i ovlivnění nějakou ideologií, které může sklouznout až k indoktrinaci. Je proto žádoucí připomínat rodičům, aby se nevzdávali odpovědnosti za vzdělávání svých dětí a nespoléhali příliš na působení škol. Velmi žádoucí je také zajišťovat, s pomocí veřejné debaty, prostor pro rozmanitost a soutěživost ve veřejném vzdělávání, aby do strnulé jednotnosti neupadalo. Své místo při tom jistě má i vzdělávání soukromé. Jsme toho názoru, že při vytvoření přiměřeně svobodného prostoru se pod dohledem zodpovědných zastupitelů a úsilím iniciativních učitelů vzdělávání bude tvořivě rozvíjet, a snáze také přitáhne nadané zájemce mezi učitele.

Hospodářská regulace

Pro život nezbytnou je činnost hospodářská, která poskytuje živobytí, a případně blahobyt. I v této oblasti je činnost veřejné správy nezbytná, a sice vytvářením co nejrozumnějšího zákonného rámce pro podnikání. Ten by měl být přehledný, stručný a pokud možno stálý. Je-li složitý a navíc se často mění, vytváří podmínky pro vznik sporů, uvaluje na podnikání zbytečnou zátěž, a hospodářskou činnost nevhodně narušuje.

Zásahy veřejné služby do hospodářského života musejí být velmi dobře uvážené, protože jejich dopady se mohou zvrtnout a mohou hospodářství, a tím i celým společnostem, škodit. Dobrým příkladem vadných státních regulací byly pokusy sovětského komunismu řídit hospodářství centrálně. To hospodářství postižených zemí zpomalilo a nakonec přivedlo k úpadku, při všude přítomné korupci a nespravedlnosti.

Vadné hospodářské regulace najdeme ale i na demokratickém Západě. Základním problémem bývá snaha vlád regulovat vše. Objeví-li se nějaký zádrhel, nebo problém, vlády reagují regulacemi. Vzhledem k tomu, že v současném modelu demokracie jsou vlády řízeny politickými stranami, vládní regulace bývají často ovlivněny ideologiemi, místo aby se řídily zdravým rozumem.

Velký trvalý zmatek vyvolal v tomto směru rooseveltovský přechod k prosazování „lidských práv“ namísto tradičních lidských povinností. Jeho důsledkem byl v Západních demokraciích kromě jiného vznik „sociálního státu“, který dlouhodobě táhne hospodářství Západu ke dnu. Levicoví politici navíc kvůli získávání volebních výhod od té doby vyhledávají další a další „lidská práva“, která by mohli podporovat, a podporují je dalšími a dalšími regulacemi. V poslední době je takovým zdrojem nových omezujících regulací zejména politika „zelená“, a také „politika identit“ stavící se proti diskriminacím různých skupin, ovšem jen ve své propagandě.

Naším závěrem tedy je, že státní hospodářské regulace je zapotřebí vrátit zdravému rozumu a být s nimi opravdu opatrní. Nejlepšími nástroji takové opatrnosti jsou přitom úplnost a otevřenost toku informací a veřejná debata. Úkolem státní regulace je chránit hospodářství před špatnými úmysly a škodlivými omyly, ale není jím snažit se hospodářství z postavení veřejné správy řídit. Rozvoj hospodářství a růst blahobytu je vždy především výsledkem svobodné soukromé iniciativy. Ta by měla být omezována principem úcty a neměla by překračovat hranice životního prostoru ostatních. O princip úcty by se ale měly opírat i státní regulace.

Bezpečnost

Další základní oblastí vyžadující působnost veřejné služby je oblast bezpečnosti. Zde je působení veřejných institucí rozhodující. Ponechání zajišťování bezpečnosti jen v rukou občanů by rychle vedlo návratu do primitivních poměrů a k převládnutí práva silnějšího. Zajišťování bezpečnosti ve společnosti musí tedy být vykonáváno velmi zodpovědně a rozhodně, a občané musejí velmi důsledně držet rozhodování ve svých rukou. Osobní schopnost a ochota občanů přispívat zajišťování bezpečnosti by přitom měla být podporována.

Bezpečnostní instituce umějí být spolehlivé a profesionální, a dokud slouží dobré veřejné službě, je jejich činnost blahodárná. Pokud ale dojde k ovládnutí země nějakou autoritářskou skupinou, bývá jejich zneužití v zájmu takové skupiny nepříjemně snadné. Je proto nutné velmi pečlivě připravit správní postupy pro všechny druhy krizových situací.

Služby obohacující život

Dosud uvedené veřejné služby jsou pro život společnosti nezbytné a nepostradatelné. Rostoucí bohatství některých společností vedlo ale k zapojení státu i do služeb, které zcela nepostradatelné nejsou. Jsou to zejména služby zdravotní a sociální, v technické oblasti zajišťování různých druhů komunikace, podpora umění, a některé další služby.

U těchto služeb zejména vzniká nebezpečí korupčního zneužití. Proudí do nich velké množství prostředků, dnes již většina státních rozpočtů. Občané by proto měli zvýšenou měrou dbát o rozumnost a naprostou poctivost při poskytování těchto služeb.

Zvláštním případem jsou moderní internetové komunikace. K censuře a jinému ovlivňování a zneužívání internetových komunikací přitom dochází i v demokratických zemích. Zvítězí-li ve volbách autoritářská strana, vzniká nebezpečí, že se pokusí společnost ovládat. Čínský režim dnes dokonce známkuje občany podle poslušnosti (sociální kredit) – to se v demokratických zemích zatím neděje. Hrozivé ale je i současné zneužívání velkých internetových firem jako jsou Facebook, Twitter nebo Google k umlčování opozice ve Spojených státech, které do jisté míry působí po celém světě. I v Evropě je dnes již riskantní nejen kritizovat, ale i pouze nepodléhat „oficiální“ politice, zejména ohledně změny klimatu či z Ameriky se šířící genderové politiky.

Další veřejné služby

Zmíníme se ještě o službách majících povahu péče o strategické cíle společnosti. Jsou to cíle a úkoly velkého významu, u nichž současné rozhodování a působení má dlouhodobé důsledky, počítané někdy na desítky let.

V technické oblasti tu jde zejména o dlouhodobé plánování zásobování energií. V této oblasti je úloha veřejné služby nezastupitelná, a její pochybení může mít vážné následky. Energetická rozhodování patří k nejvýznamnějším a dochází tu ke sporům, které zdroje energie by se měly do budoucna rozvíjet. Spolu s energetikou má strategickou povahu i péče o ostatní infrastrukturu.

Jako strategické hodnotíme i rozhodování o vzdělávání a o kultuře. Význam vzdělání je dnes nezpochybnitelný, ale zdaleka není vyjasněno, které způsoby vzdělávání povedou k nejlepším výsledkům, a ani se nezdá, že by dosavadní vlády hledání nejlepších cest ke vzdělání svých společností věnovaly moc energie. Je to opět důsledek současného modelu veřejné správy, při kterém vedle trvalého úsilí vyhrát příští volby často na skutečně podstatné úkoly nezbývá energie ani čas.

Zvláštním případem je kultura. Rozumíme jí kulturní úroveň života společnosti, povědomí společnosti o základních principech jejího života, kultivaci životních i správních přístupů. Kultura v tomto smyslu určuje úroveň, kvalitu života společnosti, je-li život ve společnosti dobrý a příjemný, nebo třeba naopak neuspokojivý a nešťastný.

Zásadní význam pro řešení těchto klíčových otázek má soustavná veřejná debata – ta ovšem v současných správních systémech neprobíhá. Neprobíhá v dostatečné míře ani v nejlepších demokraciích, o systémech autoritářských ani nemluvě. Rozhodně ale nesmějí tato zásadní témata veřejné služby být zanedbávána.

II. 3. 2 Zajišťování veřejných služeb

Základními nástroji rozumného demokratického zajišťování veřejných služeb se jeví veřejná debata a konkurence způsobů zajišťování služeb.

Veřejná debata, řízená zastupitelstvy a vedená v prostoru občanských médií, je jediný rozumný nástroj hledání dobrých myšlenek a řešení. Když potom ale dojde na provádění vydebatovaných a dohodnutých řešení, instituce veřejné služby by měly mít prostor i pro vlastní přístupy. Konkurence těchto přístupů by potom mohla pomáhat k nacházení nejlepších konkrétních postupů. Takové konkurenci určitě pomáhá také subsidiarita. Výsledky takto nacházených a uplatňovaných postupů by se posléze měly odrážet i v další veřejné debatě na dané téma, a opět i v úpravách schválených řešení, případně i v úpravách zákonů.

Velká část veřejných služeb je již dnes v demokratických zemích zajišťována, a bývá zajišťována poměrně dobře, kvalifikovanými a zkušenými úředníky, učiteli, lékaři, policisty a dalšími pracovníky veřejné správy. Na druhé straně ale některé z výše uvedených služeb nejsou dnes zajišťovány vůbec, jako především péče o občanské nástroje demokracie. Téměř nikdy ale nedochází k procesu důkladné veřejné debaty. Úpravy postupů veřejné správy a nové postupy jsou výsledkem úvah a rozhodnutí vládnoucích politických stran, často navzdory názorům stran opozičních. Ani k následnému sledování již schválených řešení příliš nedochází, ani když se v médiích nebo příslušných institucích objeví kritická zjištění.

Veřejná debata

Veřejné debatě by v demokracii měla být podrobena všechna témata veřejné služby i všechny její problémy. Její průběh by mohl probíhat například v následujících krocích:

1) Zvolené zastupitelstvo na dané úrovni veřejné služby určí téma nebo problém, který je zapotřebí vyřešit, a zveřejní jej v médiích – vedle občanských médií také na svých webových stránkách, a nabídne jej ke zveřejnění i ve všech ostatních médiích, která projeví zájem.

2) Zastupitelstvo vybere vhodnou skupinu odborníků a pověří ji zpracováním problému. Skupina zjistí všechny dostupné rozumné názory, návrhy, nápady a podněty k řešení problému, pokud možno i ze zahraničí, a zveřejní je. Poté vypracuje návrh řešení a zveřejní jej, vše opět v občanských i dalších médiích.

3) Zastupitelstvo může podle okolností pověřit týmž úkolem i jinou skupinu nebo více skupin. Zastupitelstvo může také požádat o zpracování problému university a jiné školy, kterým by tím jednak přispělo praktickou náplní vzdělávání, a jednak by mohlo školám přispět i dodatečnými prostředky, pokud předloží použitelné výsledky.

4) Občanská média posbírají všechny rozumné kritické komentáře, konstruktivní příspěvky a další podněty od občanů k řešení problému, a opět vše zveřejní. Zastupitelstvo a jím pověřené odborné skupiny zapracují nové podněty a předloží veřejnosti v médiích nový návrh řešení.

5) Kolečko veřejné debaty se při složitějších úkolech může několikrát opakovat a zapracovávat další nové podněty.

6) Odborné skupiny zformulují závěrečný návrh řešení vycházející z debaty a předloží jej ke schválení zastupitelstvu. Závěrečný návrh posoudí i kontrolní zastupitelstvo na téže úrovni veřejné služby. Má-li k němu výhrady, návrh se vrátí do veřejné debaty zastupitelstev, odborných skupin, médií a občanů, kde se uvedeným postupem hledá nejlepší řešení přijatelné pro obě zastupitelstva. Touto cestou zastupitelstva dojdou po jednom, dvou, případně více krocích k návrhu řešení, který schválí. Po schválení nechá výkonné zastupitelstvo schválený návrh uskutečnit.

7) Veřejná debata pokračuje i poté, co je návrh schválen. Uskutečněné řešení by mělo zůstat pod dohledem zastupitelstev, médií i občanské kontroly, jeho kvalita i nedostatky by měly být průběžně vyhodnocovány. V případě potřeby potom může docházet k úpravám původního řešení, po dalších kolech veřejné debaty a zvažování.

II. 4 Zavádění demokratické veřejné služby

Kroky k zavedení poctivé demokracie bude možné začít uskutečňovat, až pro určité dostatečné množství lidí začne být dosavadní podoba uspořádání veřejné správy natolik nesnesitelná, že se rozhodnou pokusit se neblahý stav změnit. Již současný stav veřejné správy je v mnoha formálně demokratických zemích dost neuspokojivý. To byl i důvod, proč jsme se pustili do zkoumání, co je s dnešními demokraciemi v nepořádku, a dospěli k závěrům předloženým v předchozích kapitolách. Bez podstatných reforem by se některé současné demokracie mohly svobodnou soutěží politických stran a nepříliš svobodnými volbami shora dost dobře stát autokraciemi, diktaturami, a jejich společnosti by tak mohly přijít o velkou část svobody, kterou jim demokracie doposud přinesla.

II. 4. 1 První kroky

Jakmile bude v některé demokratické společnosti dost lidí ochotných pustit se do práce na vytváření poctivé demokracie, budou se moci pustit do řady věcí, které je možné začít uskutečňovat ihned.

Předně, budou moci vypracovat koncept demokracie, který zatím v podstatě neexistuje, tak, aby byl pro většinu z nich uspokojivý, a aby byli ochotni pro jeho uskutečnění věnovat svou energii. Bude to znamenat vypracovat návrh takového konceptu a nechat jej projít důkladnou debatou v rámci účastníků projektu, i všech dalších, kdo budou případně mít zájem přispět. I poté, co bude takový koncept přijímán většinou účastníků, bude muset otevřená debata o demokracii a uvažovaném reformním konceptu pokračovat.

V druhém kroku bude nutné snažit se nový koncept demokracie rozšířit mezi lidmi, a probouzet spolupráci jak na jeho prodebatovávání, tak posléze i na jeho uskutečňování. Řada prvků takového konceptu se působením učitelů může už nyní dostat i do škol v rámci občanské výchovy a podobných předmětů. Možné se jeví i vnesení debaty o demokracii do místních skupin občanské spolupráce, které se na některých místech vytvářejí (viz článek v Respektu 50/2021). Povědomí o nutnosti a možnostech nápravy správy věcí veřejných se tak může pomalu a postupně rozšiřovat. Touto cestou je tak možné začít a rozvíjet i velmi potřebné vzdělávání o demokracii, jeden z předních občanských nástrojů demokracie (viz kap. II.2.2).

Dalšími prvky, které by určitě měly být součástí reformy demokracie, a na nichž by bylo možné pracovat i při současné podobě veřejné správy, jsou vedle vzdělávání o demokracii zejména plná dostupnost informací a veřejná debata. Až ke snaze o reformu demokracie dojde, mělo by úsilí v těchto oblastech být její součástí, i pokud tomu správní uspořádání nebude nakloněno.

Zajištění dostupnosti informací o tom, co zastupitelé občanů a úředníci skutečně dělají, není dnes formálně zpochybňováno, většina demokratických režimů má i zákony, které by ji měly zajišťovat. Dostupnost informací je ale přesto omezená. Veřejná správa, obzvlášť je-li korupční, pouští informace nerada, protože to odhaluje záměry politiků a úředníků, kteří ji řídí, a přirozeně otevírá kritickou debatu. Za reformu dostupnosti informací o činnosti veřejné správy je ale přesto možné naprosto legitimně bojovat již v současných podmínkách. V mnohem omezenější míře je ovšem možné již dnes zavádět veřejnou debatu, z velké části právě kvůli malé dostupnosti informací, a také kvůli malé ochotě současných veřejných správců diskutovat.

II. 4 .2 Zapojení politických stran

Skutečné reformy bude možné zavést až rozhodnutími parlamentů, a tedy ve většině současných demokracií rozhodnutími politických stran. Bude tedy nevyhnutelné, aby některé politické strany vzaly reformní projekt za svůj.

Parlamentu bude třeba předložit již hotové návrhy reforem, a na přípravě takových návrhů je také možno pracovat již nyní, tedy jakmile bude připraven nový koncept demokracie. Pokud se v některých politických stranách objeví zájem zabývat se reformní nápravou veřejné správy, bude možné pracovat na přípravě návrhů reforem i s těmito politickými stranami. Propracovávání návrhů reforem přitom pomůže i dalšímu vylepšování samotného nového konceptu demokracie.

Práce na přípravě reforem by se mohla zdát předčasná, nebo až zbytečná, ale není – jiná cesta k dosažení funkčních výsledků neexistuje. Připravený koncept a hotové návrhy by před parlamentní zastupitele stavěly konkrétní úkoly, které by mohli vzít za své – nebo je odmítnout. Pokud by již byla v běhu solidní veřejná debata, voliči by si mohli začít jejich postojů všímat.

II. 4. 3 Možnost postupné reformy

Vrcholným reformním prvkem by mělo být zavedení voleb zdola. Dokud jsou praktikovány volby shora, zůstává vysoká pravděpodobnost, že mocní a bohatí, kterým vyhovuje zkorumpované uspořádání, si svá dosavadní postavení udrží. To ale neznamená, že bude nutné hned usilovat o plný přechod na systém voleb zdola.

Jakmile bude možné prosazovat reformní kroky v parlamentu, bude možné uvažovat například o vytváření pilotních projektů jen v některých regionech, nebo třeba i jen v jednom. Bylo by například možné připravit pravidla pro působení občanské kontroly v nějakém kraji a jeho obcích, a potom v tomto kraji zorganizovat volby zdola do kontrolních zastupitelstev. Podobně by bylo možné vytvořit v některém kraji i mediální zastupitelstva, a případně založit i místní občanské noviny či jiná média. Konečně by podobně mohla být vytvořena volbami zdola i zastupitelstva výkonná. Takové pilotní projekty by ukázaly, nakolik jsou připravené reformy uskutečnitelné, a jak je třeba je případně upravit. Vyzkoušela by se legislativa a ukázalo by se, jak bude třeba při reformách postupovat.

II. 4. 4 Vlastní přechod

Po připravení potřebné legislativy bude možné spustit celkovou správní reformu. Podle zde předkládaného modelu by to znamenalo schválit v parlamentu a posléze vytvořit nová zastupitelstva – v souladu s přijatým novým konceptem demokracie a volbami zdola. Bude jistě třeba mít připravenu potřebnou legislativu včetně změn ústavy, prováděcí zákon pro přechod k novému správnímu uspořádání, návrhy nejdůležitějších zákonů potřebných bezprostředně po schválení nové ústavy a prováděcího zákona, procesní postupy nově ustavovaných institucí, a nepochybně ještě celou řadu dalších úprav.

Při určování postupu reformního procesu bude nezbytné pamatovat na správná volební kritéria – jistě by k nim měly patřit pracovní schopnosti, ale vedle nich zejména důraz na poctivost, pracovitost, ochotu pracovat pro veřejný zájem. Zároveň bude třeba přesvědčovat voliče, aby volili především podle těchto měřítek, aby v novém uspořádání vybírali pečlivě a nedopustili působení manipulativních kampaní jakýchkoli mocenských skupin. Bude také třeba věnovat pozornost možnosti dezinformací i jiných podvratných činností – pomluv, diskreditací, skrytých aktivit apod., a snažit se jim zamezit.

Po dobu celého procesu přechodu může zajišťování většiny veřejných služeb dosavadními správními institucemi nerušeně pokračovat – péče o základní pravidla vzájemného chování, vzdělávání, hospodářská regulace, zajišťování bezpečnosti, služeb obohacujících život (zdravotní péče, péče o životní prostředí, péče o inženýrské a komunikační sítě, péče o slabší občany …), a dalších. Řada zákonů bude v počátečním období moci zůstávat v platnosti. Postupně budou samozřejmě pro některé oblasti nutné zákony nové – zejména zákony volební, mediální, o občanské kontrole, rozpočtový zákon, zákony pro péči o občanské nástroje demokracie, a další.

Nové uspořádání veřejné správy, a tedy již demokratické veřejné služby, se bude nějakou dobu usazovat. Klíčové pro jeho úspěch budou jeho průhlednost pro občany a spuštění rozhodovacího procesu s využitím veřejné debaty vedené v občanských médiích. Procesní postupy nových zastupitelských sborů a nových občanských médií budou přitom muset být promyšleny a připraveny předem – a průběžně upravovány na základě závěrů veřejné debaty

Část III

Slovník

Úvod

Slovník, který zde přikládáme, je důležitou součástí této práce. Plní několik úkolů: Podává definice pojmů, jak je užíváme v této publikaci, které nejsou v politologii, a obecně v humanitních vědách, jednoznačně definovány. Dává také definice a naše chápání některých základních filosofických a politologických konceptů, s nimiž pracujeme, a které také nemají společně přijímané definice, ani alespoň vymezení. A konečně poskytuje naše vidění politické levice a pravice. K tomu přikládáme informativní přehled vývoje levicových ideologií, bez nějž nelze jev politické levice pochopit.

Definice a vymezení, které zde předkládáme, používáme v textu této knihy, a zároveň je navrhujeme k jednotnému společnému užívání, případně k debatě o upřesnění společně užívaných definic.

III. 1 Demokracie

Demokracii, jak o ní píšeme v této knize, definujeme takto:

Poctivá demokratická veřejná služba je vykonávána volenými zastupiteli a jimi jmenovanými úředníky a dalšími pracovníky, kteří mají jasně určené pravomoci pro výkon jim svěřených částí veřejné služby. Všichni tito pracovníci veřejné služby jsou zaměstnanci občanů, od nichž jsou za svou práci placeni. Občané si podržují nástroje, jak na jejich práci dohlížet.

III. 1. 1 Moc a pravomoc

Moc je správní prostředek diktatury. Diktatura s užitím moci vládne.

Správním prostředkem demokracie je svěřená pravomoc. Demokracie s užitím pravomocí pro své volené zastupitele, úředníky a další pracovníky zajišťuje veřejné služby. Demokracie tedy slouží.

Volení zastupitelé i jmenovaní úředníci v demokracii mají někdy sklon překračovat meze pravomocí, které jsou jim určeny, a občany svěřené pravomoci zneužívat. Občané by proto měli trvat na tom, aby rozsah pravomocí všech pracovníků veřejné správy byl určen jasně. Občané by také proti zneužívání svěřených správních pravomocí měli mít vytvořeny účinné kontrolní nástroje.

Dnes užívaný model demokracie, postavený na volbách shora, poskytuje velký prostor pro zneužívání svěřených pravomocí, tedy pro korupci. Vedle zákonodárných parlamentů jsou vytvářeny „vlády“ a očekává se, že tedy budou „vládnout“. To samo o sobě již naznačuje, že těmto vládám je svěřována moc, jako doznívání někdejších diktatur. Vlády si podle toho i počínají. Politici jako Václav Klaus nebo Vladimír Dlouhý měli dokonce tu drzost, že občanům říkali, dali jste nám mandát vládnout, tak nám teď do toho nemluvte!

Ve skutečné demokracii ale není úkolem volených zastupitelů, natož úředníků, vládnout. Jejich jediným úkolem je zajišťovat veřejné služby. Jsou zaměstnanci občanů a dostávají od občanů plat za výkon veřejné služby. Měli by pro svou práci mít jasně určené pravomoci, a jejich zaměstnavatelé, občané, by měli dohlížet, aby poctivě plnili své úkoly a své pravomoci nepřekračovali. Tedy aby se nedopouštěli korupce.

III. 1. 2 Veřejná správa

Výraz veřejná správa užíváme pro správu věcí veřejných. [4] Náplní činnosti veřejné správy ve skutečné demokracii je výlučně veřejná služba občanům. Nic jiného občané od pracovníků, které na veřejnou správu zaměstnávají, nepotřebují.

Klíčové prvky dobré a poctivé demokratické veřejné správy:

§ Musí být formulován koncept demokracie, který je součástí vzdělávání občanů a trvale se o něm vede veřejná debata.

§ Jsou vysloveny základní principy demokratické veřejné služby.

§ Správa země je zastupitelská a občané si za své zastupitele volí lidi, které znají, a vědí, nebo se alespoň domnívají, že jim mohou věřit.

§ Všechny informace o činnosti veřejné služby jsou dostupné všem občanům.

§ Je ustaven systém občanské kontroly provádění veřejné služby.

III. 1. 3 Stát

Státem rozumíme soustavu institucí vytvořených pro výkon veřejné správy. Tato soustava bývá tvořena na několika správních úrovních – například u nás na úrovni celostátní, krajské, okresní, obecní. Více v kap. II.2.4. Veřejnou správu, tedy v demokracii veřejnou službu, provádějí zvolení zastupitelé právě prostřednictvím správních institucí. Máme proto zastupitelstva, soudy, školy, nemocnice, policii, a další instituce.

Při vytváření demokratické veřejné služby je nutným úkolem hledat podobu systému správních institucí, která bude veřejnou správu vykonávat co nejlépe. Je přitom nutné mít neustále na zřeteli nebezpečí korupce, zneužití svěřených pravomocí.

Pojem stát je užíván také ve významu „zeměpisném“ – pro ucelené samostatné zeměpisné jednotky s vlastním správním řádem.

III. 1. 4 Korupce

Korupcí rozumíme zneužití svěřených pravomocí v něčí neoprávněný prospěch. Korupcí v demokratické veřejné službě tedy je zneužití pravomocí svěřených pro veřejnou službu v něčí neoprávněný prospěch. Takovým zneužitím berou zastupitelé nebo úředníci do svých rukou moc a vnášejí tím do demokracie nespravedlnost a prvky diktatury. Korupce je pro demokracii největším nebezpečím – výsledkem je vedle nespravedlnosti v podstatě okrádání většiny občanů.

Korupce je také důvodem, proč jsou nové demokracie z konce 20. století tak neúspěšné – dopustily vznik mocenských „elit“, které cíleně a organizovaně zneužívají demokratické pravomoci ve svůj prospěch. V některých případech nelze také vyloučit, že svěřené pravomoci v určité míře zneužívají ve prospěch zahraničních mocností. Mocnostmi, které jsou nejvíce podezřelé z takového působení, jsou Rusko a Čína.

Zabránění korupci proto patří k nejdůležitějším úkolům každé demokracie. K úspěšnému splnění tohoto úkolu může vést především důsledné rozumné uplatňování občanských nástrojů demokracie, popsaných v kapitole II.2 – zejména plné dostupnosti informací pro všechny občany, vzdělávání o demokracii, poctivé veřejné debaty a občanské kontroly.

III. 1. 5 Diktatura

Diktatura je správní systém, při němž někdo ve společnosti vládne, jednotlivec nebo skupina lidí. Aristoteles nazýval vládu jednoho člověka královstvím, pokud onen vládce vládl ve prospěch všech, a tyranií, pokud vládl zle, především ve svůj prospěch. Dobrou vládu skupiny lidí nazýval aristokracií, zlou oligarchií.

Až do vzniku moderní demokracie ve Spojených státech amerických byla většina správních systémů diktaturami. Starověké Řecko zkoušelo různé podoby demokratické správy svých městských států a starověký Řím také zkoušel určité prvky demokracie, ale vždy to byly jen krátkodobé pokusy, které končily opět diktaturou.

Někteří myslitelé vkládají, při pohledu na nejistý stav současných demokracií, určité naděje v „osvícenou diktaturu“. Jsou to ale naděje pomýlené. Uskutečněným pokusem o osvícenou diktaturu byl například Mussoliniho fašismus, ve 20-tých letech minulého století celosvětově chválený a obdivovaný. Ten ale po čase přešel k autoritářství a skončil neslavně.

III. 1. 6 Totalita

Totalitní režim je extrémní podoba diktatury, při níž vládnoucí moc drží obyvatelstvo země pod širokou kontrolou, a to hlavně v rozhodujících oblastech života, tedy ve výběru vlády, vzdělávání a informovanosti, hospodářství a bezpečnosti.

Totalita nikdy v diktatuře není úplná, protože nelze zcela ovládnout lidskou mysl. Člověku i v totalitním režimu vždy zbývá prostor pro určitou míru svobodného počínání. Zvrhlé diktátorské režimy se ovšem o úplné ovládnutí svých zotročených občanů i jejich myslí snaží. Vizi takového zvrhlého režimu nastínil již George Orwell ve svém slavném románu 1984, a životem ve skutečné totalitě v komunismu sovětského typu si prošli obyvatelé východní Evropy, Ruska, Číny i jejich satelitů. Mají tak zkušenost se státním řízením všech společenských institucí i s usilovnými snahami o vymývání mozků státní ideologickou propagandou. Ta zkušenost je pomalu zapomínána, ale postižené společnosti zůstávají hluboce poznamenány. I dnes ještě vidíme takové režimy v Severní Korei a hlavně v Číně, která dál zesiluje míru kontroly společnosti kamerovými systémy rozeznávajícími obličeje a tzv. sociálním kreditem všech občanů.

Pro totalitní režimy je přednostní ovládnout mysli svých občanů, a pro tento účel využívají ideologie. Nejvíce byl pro tento účel využíván a zneužíván marxismus, počínaje Leninem, a po něm celou řadou následovníků až po současné vládce čínské. Podobně si počínal i Hitlerův nacismus, který také měl totalitní povahu, a ve svých posledních letech i Německem ovládnutý Mussoliniho fašismus.

Možnou podobu totalitní ideologie ilustruje Karl Popper v rámci své analýzy totalitarismu v knize Otevřená společnost a její nepřátelé, sv.II (1966). Popper měl zejména na mysli totalitarismus nacistického Německa, ale jeho postřehy z větší části platí i pro totality sovětského typu. Popper píše, že „téměř všechny důležitější myšlenky moderního totalitarismu jsou přímo zděděny od Hegela“. Vyjmenovává je takto:

a) Nacionalismus, v podobě historicizující představy, že stát je inkarnací ducha (nebo Krve) státotvorného národa; jeden vyvolený národ (nyní rasa) je předurčen ke světové dominanci.

b) Stát jako přirozený nepřítel všech ostatních států musí svou existenci prosadit ve válce.

c) Stát nenese žádný druh mravní povinnosti; historie, a tedy historický úspěch, je jeho jediným soudcem; kolektivní užitečnost je jediným principem osobního jednání; propagandistické lži a překrucování pravdy jsou přípustné.

d) „Etická“ představa války (totální a kolektivistické), zejména mladých národů proti starším; válka, osud a sláva jako nejkýženější dobro.

e) Tvůrčí úloha Velkého muže, světové historické osobnosti, člověka hlubokého poznání a velké vášně (princip vůdcovství).

f) Ideál heroického života (žij nebezpečně) a „heroického člověka“ v protikladu k maloměšťákovi a jeho životu mělké prostřednosti.

Vidíme, jak takové totalitní ideologie bývají nerozumné a nepřirozené, ale zkušenosti ukazují, že propagační masáž, dezinformace a odříznutí od pravdivých informací dokážou vymýt mozky celých národů, a případně je i zavést do nesmyslných válek. Posledním příkladem je ruská manipulace vlastního obyvatelstva při napadení Ukrajiny v roce 2022.

III. 2 Filosofie

Filosofie je obor lidského bádání, který se věnuje zkoumání principů vědomého života, a zejména prvotních principů dobrého života.

Prvotní principy jsou ty, které nelze logicky odvodit. Lze je pouze intuitivně nazřít, a potom ověřovat zkušenostmi a přemýšlením. Paralelou jsou fyzikální zákony ve fyzice, nebo matematické axiomy.

Proč klademe důraz na „principy dobrého života“? Protože jsme přesvědčeni, že základní otázkou vědomého života by mělo být „jak žít dobrý život?“ Tato otázka může mít i podobu „jak žít správně?“

III. 2. 1 Principy

Princip je zákonitost přírody, jehož platnost je trvalá a nezávislá na člověku (je tedy transcendentní). Prvotní principy, včetně prvotních principů lidského života, nelze odnikud odvodit. Je ale možné je intuitivně nazřít, a ověřovat zkušenostmi a přemýšlením.

Vyslovené principy nemusejí nutně být formulovány přesně. Formulovány mohou navíc být i principy chybné. Pro dobrý život je ale třeba platné životní principy poznávat a řídit se jimi. Je to podobné jako ve fyzice – žádná tělesná ani strojová činnost nemůže být k užitku, je-li v rozporu s platnými fyzikálními zákony.

III.2.2 Princip úcty, správnost

V této práci píšeme zejména o „principu úcty“ jako o základním principu lidských vztahů: Člověk má žít s úctou ke svému okolí, má se k němu chovat správně. Má mít úctu k ostatním lidem, ke všem živým bytostem i neživým předmětům, k principům života i ostatním zákonitostem světa, k výsledkům lidské tvorby současné, minulé i budoucí. V hesle III.2.3 „Principy dobrého života“ nabízíme širší úvahu o principech lidského života.

Obecnější než princip úcty je princip správného jednání, který říká, člověk si má počínat správně. Tento princip se vztahuje k veškerému lidskému jednání, nejenom ke vztahům mezi lidmi. Princip úcty je tedy součástí principu správného jednání.

Princip úcty měl vždy pro lidi ohromný význam, a byl tedy vždy nějak popisován. Má proto také několik více méně synonymních vyjádření, například: Člověk má jednat mravně, slušně, jak se sluší a patří, v souladu s Božími přikázáními.

Prvním známým vyjádřením principu úcty v naší civilizaci je Mojžíšovo Desatero Božích přikázání. Bylo tak dobrým vyjádřením správných životních postojů lidí, že je dodnes ve velké části společností Západní civilizace respektováno. Podobně tomu je se zobecněním přikázání Desatera, které vložil Mojžíšův následovník Ježíš do základů svého vlastního učení, z nějž se vyvinulo křesťanství: „Miluj Hospodina Boha svého z celého srdce svého, z celé duše své a z celé mysli své!“ Toto Ježíšovo „první a největší“ přikázání v podstatě říká, chovej se správně! Tak, abys naplňoval přání Boží. Jeho druhé přikázání, „miluj bližního svého jako sebe samého“, je již v prvním přikázání obsaženo, a je v podstatě vyjádřením principu úcty ve vztazích mezi lidmi.

Pro Mojžíše i Ježíše byl Hospodin Bůh, v souladu s tehdejším vnímáním světa. Pro dnešní vnímání světa je bližší představa přirozeně platných duchovních principů, podobně jako jsou přirozeně platné zákony fyziky.

III. 2. 3 Principy dobrého života

Základní pravidla našeho života jsou prvotní filosofické principy. Nelze je odnikud odvodit, lze je pouze intuitivně nazřít. Mohou nám být ukládány Bohem, ale mohou také být přirozenou součástí světa podobně jako zákony fyziky.

Základním principem dobrého života je princip správného. V našem světě existuje správné a nesprávné, dobro a zlo. Pro dobrý život je třeba hledat a poznávat správné, a snažit se je naplňovat.

Všechny principy dobrého života musejí být správné. Správné principy mají rozměr pravdy a rozměr lásky. Světlo a teplo života.

Správné počínání vykazuje úctu k veškerému stvoření přírody. Žádné společenství, od rodiny po celý národ, nemůže úspěšně prospívat bez takové úcty. První a největší přikázání Ježíše Nazaretského je tomuto principu velmi blízko: „Miluj Hospodina Boha svého z celého srdce svého, z celé duše své a z celé mysli své!“ Musíme ovšem přenést význam pojmu Boha Hospodina na „veškeré stvoření“. Stvoření může být Hospodinovo, anebo může být prostě „to, které je“. (Obecné „Miluj Boha“ přitom dokonale vyhlazuje nepřesnosti specifičtější „úcty k veškerému stvoření“.)

Pro jednání s úctou k ostatním se užívá výraz mravnost, nebo také slušnost. Již před nějakými třemi tisíci lety připravil starozákonní prorok Mojžíš svému lidu výčet mravních povinností, který byl nazván Desaterem Božích přikázání.

Ptáme se, co máme dělat, abychom žili dobrý život? Právě teď, zítra, za rok? Hledejme, naslouchejme, modleme se, snažme se vytušit, co nám říká duchovní jsoucnost světa. Znamenitě to popisuje Martin Buber ve své knížce „Já a Ty“. Poštěstí-li se nám, že navážeme dotek s duchovní jsoucností, s Buberovým věčným Ty, dostáváme potřebné podněty a žijeme v napojení na přírodu. Vnímáme řád přírody, který každému nabízí pokorný život, jako je život všeho v přírodě. Žijeme to, o čem se dozvídáme, že to žít máme. Jsme-li obdarováni takovou milostí, smysl života je zaručen, jak také popisuje Martin Buber v „Já a Ty“. Ve svobodné přírodě každá bytost žije v naprosté plnosti, aniž cítí potřebu svůj život zpochybňovat. Zpochybňování, jímž někdy trpíme, je součást příběhu o vyhnání z ráje.

Duchovní podněty ukazují cestu k tvorbě. Život ozářený duchem je život tvořivý, a takový život přináší na svých cestách radost. Tvořit může člověk v každé oblasti svého zájmu. Předměty lidské tvorby zvláštní důležitosti jsou vlastní osobnost, rodina a přispění svému společenství, do jisté míry v tomto pořadí. Dobrá tvorba musí být vedena ke správnosti a v úctě k veškerému stvoření.

Správné, úcta, naslouchání, pokora, tvorba – to jsou základní principy dobrého života.

III. 2. 4 Přirozené principy a požadavky demokracie

Pojem demokracie je běžně používán a všichni se tváří, že vědí, o co běží. Ve skutečnosti ale není jednoznačně dohodnuto, co tento pojem má znamenat. Neexistuje obecně přijímaná definice demokracie a většina lidí má jen nejasnou představu, co by si pod tím pojmem měla představovat. Stále tedy zřejmě platí, co poznamenal George Orwell již v roce 1946:

Všeobecně přijímaná představa o demokracii, její definice a popis jejích základních rysů jsou ale nutné. Současné správní systémy, které jsou považovány za demokratické, nejsou uspokojivé, a v řadě zemí se jejich úroveň dokonce zhoršuje. Tak tomu je u nás, ale i v dalších zemích, především těch postkomunistických, a i na Západě, třeba ve Spojených státech. Jenom se sdíleným povědomím o demokracii budou všichni občané moci přispívat k nápravě současného stavu, k rozumnému vytváření demokracie a jejímu upevňování, a budou se také moci bránit proti jejímu znehodnocování a zneužívání.

Následující souhrn principů demokracie předkládáme také jako výzvu k otevření debaty o žádoucí podobě uspořádání demokratické veřejné správy.

A. Hlavní požadavky na demokratickou veřejnou službu

1) Jediným úkolem demokratické veřejné správy je veřejná služba, zajišťování veřejných služeb pro všechny občany. Veřejnými službami rozumíme služby, které si občané nemohou zajišťovat sami. Jsou to především

§ péče o občanské nástroje demokracie (viz dále),

§ péče o základní pravidla vzájemného chování,

§ vzdělávání,

§ hospodářská regulace,

§ bezpečnost,

§ služby obohacující život (zdravotní péče, péče o životní prostředí, péče o inženýrské a komunikační sítě, péče o slabší občany …),

§ péče o strategické cíle společnosti (vzdělání, kultura, energie …).

Úkolem demokratické veřejné správy tedy není občanům vládnout!

2) Musí být formulován koncept demokracie, který by se posléze měl stát součástí vzdělávání, a trvale by se o něm měla vést veřejná debata. V tomto konceptu musejí být uvedeny základní principy demokratické veřejné služby.

3) Pevné zakotvení demokratické veřejné služby vyžaduje na prvním místě určení základních principů, které je při ní nutné dodržovat. Tyto principy jsou dvou druhů – filosofické, tedy duchovní, a správní.

Základním principem dobrého lidského počínání je úcta k veškerému stvoření – živému i neživému, duchovnímu i hmotnému. Podstatnou součástí takové úcty je vzájemná úcta mezi lidmi. Žádné společenství, od rodiny po národ, nemůže dobře žít bez úcty, včetně vzájemné úcty mezi lidmi. Princip úcty musí proto být i základním duchovním principem demokracie.

4) Vedle principu úcty, který patří k základním principům dobrého života, hraje v životě člověka i ve veřejné správě klíčovou úlohu princip svobody; svoboda ale, na rozdíl od úcty, není princip absolutní – svoboda každého člověka je omezena právě principem úcty. Svobodní smíme být pouze s úctou vůči svému okolí, a tedy samozřejmě také vůči všem ostatním lidem.

Společnosti jsou úspěšné a spokojené, když svým občanům zajišťují svobodu, duchovní, společenskou i hospodářskou, přitom ale tuto svobodu dokáží udržovat v moudrých mezích, tedy zajišťují zároveň i spravedlnost.

5) Dobrá demokratická veřejná služba dále musí dodržovat také základní principy správní.

Na prvním místě mezi nimi stojí

§ odpovědnost občanů,

protože v demokracii jsou to občané, a to všichni dospělí občané daného společenství, na kom leží odpovědnost za způsob veřejné správy.

Dalšími nezbytnými správními principy v demokracii jsou

§ provádění veřejné správy výlučně jako služby všem občanům,

§ zastupitelský model demokracie – občané pověřují prováděním veřejné služby své zástupce/zastupitele, vybírají k tomu lidi, které znají, a vědí, že jim mohou věřit,

§ výběr nejlepších možných zaměstnanců pro veřejnou službu,

§ zamezení korupci,

§ plná dostupnost informací o veřejné službě pro všechny občany, a veřejná debata o veškeré činnosti veřejné správy v nezávislých médiích; veřejná debata je základním a nepominutelným nástrojem rozhodování,

§ svobodná tvořivá spoluúčast občanů na veřejné službě,

§ účinná občanská kontrola činnosti veřejné správy.

6) Občané potřebují pro zajišťování veřejné služby nástroje. Základní nástroje, jejichž prostřednictvím mohou občané svou veřejnou službu provádět, odpovídají základním demokratickým principům. Nazýváme je občanské nástroje demokracie. Jsou jimi především

§ občanská aktivita,

§ vzdělání o demokracii,

§ volby,

§ instituce veřejné služby,

§ plná dostupnost všech informací o činnosti veřejné služby,

§ veřejná debata,

§ občanská média, a

§ občanská kontrola.

Koncept občanských nástrojů demokracie není zatím ani v demokratických zemích uplatňován, a uvedené nástroje nejsou zatím jako nástroje občanů zavedeny. Jen v jakési zárodečné podobě se objevují občanské aktivity, v některých zemích více, v jiných méně, jsou na vyžádání dostupné informace o činnosti veřejné správy a je vedena velmi omezená veřejná debata. Volby známy jsou, ale ne jako nástroj občanů, jak popisujeme níže, a podobně je tomu s institucemi veřejné správy. Ostatní uvedené nástroje nejsou uplatňovány vůbec.

7) Demokratická veřejná služba dává přednost subsidiaritě, ponechávání odpovědnosti a příslušných pravomocí na nejnižší možné správní úrovni. Současné demokratické vlády mají výrazný sklon veřejnou správu spíše centralizovat.

B. Neplněné požadavky

1) Činnost demokratické veřejné správy je dnes všeobecně chápána jako „vláda“, ne jako služba.

2) I v případech, kdy si některé vlády uvědomují, že jejich úkolem je veřejná služba, nezahrnují mezi své služby péči o občanské nástroje demokracie, protože tento koncept je prozatím neznámý. Jen matně přijímají jako svůj úkol péči o pravidla vzájemného chování, většinou ovšem jen druhotně, v souvislosti s užívanou a nově přijímanou legislativou.

3) Neexistuje obecně přijatá definice demokracie, ani všeobecně přijatý širší koncept demokracie. Pro charakterizaci demokracie jsou užívány vágní pojmy a představy jako „vláda lidu“ (lid není definován) nebo „brzdy a protiváhy“ jako nástroj proti korupci (například zdvojení komor parlamentu), které ale jsou prakticky neúčinné.

V kapitole I vysvětlujeme, že užívaný koncept demokracie, vycházející z představ amerických Otců zakladatelů z konce 18. století, v dnešních podmínkách selhává, především proto, že nedokáže bránit korupci.

Neexistuje tedy definice a nemáme nový, přesnější koncept demokracie, a proto ani neprobíhá vzdělávání o demokracii. Žijeme tedy v podmínkách, v nichž není jasné, jaká správa veřejných věcí má být prováděna. Máme vlády, které se domnívají, že mají vládnout, ale nemají žádný koncept demokracie, z nějž by mohly vycházet. Občané cítí, že by jim jejich vlády měly poskytovat různé služby, ale nemají žádný základ, o nějž by mohli své pocity a požadavky opřít.

4) Moderní demokracie rády mluví o svobodě, ale tomuto mluvení schází chápání vztahu svobody a spravedlnosti. V české Ústavě se dokonce slovo „spravedlnost“ vůbec nevyskytuje. Od poloviny 20. století se navíc zaklínadlem demokracie stala „lidská práva“, která z politické rozpravy téměř úplně vytlačila přirozené lidské povinnosti vyplývající z principu úcty. Lidská práva se stala zneužívaným nástrojem volebních kampaní, jsou vymýšlena nová a nová práva, za která politici bojují – a loví tak volební hlasy. U každého „lidského práva“ ale platí to, co platí pro svobodu – má své meze, určené principem úcty. Nikdo nemůže mít právo na něco, co nespravedlivě omezuje životní prostor někoho jiného, nebo obecně způsobuje škodu společnému životnímu prostředí.

5) Občané by si pro veřejnou službu měli vybírat nejlepší možné zástupce, poctivé, pracovité a moudré. Jediným nástrojem takového výběru pro velké množství občanů jsou volby. V celé historii moderní demokracie, počínaje americkou revolucí, nebyly ale volby nikdy chápány jako nástroj občanů. Od samého počátku byly organisovány jako nástroj mocných, kandidáty do voleb vybíraly politické strany nebo kandidáti vybírali sami sebe. Takovým volbám se říká „volby shora“.

Při volbách shora si občané nemohou vybrat zástupce, které znají a kterým by mohli věřit. Správu země vykonávají lidé, kteří byli vybráni politickými stranami, aby zastávali jejich zájmy, případně lidé, kteří se ke zvolení nabídli sami. Velmi brzy se proto okolo politických stran vytvořily mocenské skupiny, které se snažily a snaží politické strany ovládnout. Ústředním bodem uvažování takových stranických mocenských skupin se od té doby dodnes jeví především získání a udržení moci.

6) Založení současných modelů demokracie na politických stranách je nejspíše jejich největší vadou. Cílem politických stran je velmi často především právě získávání a držení moci, místo soustředění na veřejnou službu občanům. Získanou moc takové politické strany potom z velké části zneužívají ve svůj prospěch nebo prospěch mocenských skupin, jimž slouží. Však si v mysli projděme, jaké vlády již model postavený na „volné soutěži politických stran“ umožnil, od Leninova komunismu přes Hitlera až po našeho Zemana nebo Babiše.

Průvodní jevy působení politických stran jsou vesměs negativní:

§ Mocenské skupiny již v mnoha zemích ovládly také hlavní média a výrazně ovlivňují mínění občanů ve svůj prospěch.

§ Občané, kteří by v demokracii měli o správě své země rozhodovat, jsou při dnešním uspořádání veřejné správy v demokratických zemích odsunuti do úlohy pasivních diváků.

7) Vhodnost dostupnosti informací o činnosti veřejné správy (transparence) a vedení veřejné debaty o jejích úkolech a problémech je známa, ale vlády informace raději neposkytují, protože jejich přednostní motivací je vítězství v příštích volbách, spíše než poctivé zajišťování veřejných služeb. Mají-li se přitom občané účinně podílet na veřejné službě, musejí mít přístup k úplným a nezkresleným informacím.

Veřejná debata v současných demokraciích také neprobíhá – vlády svá rozhodnutí konzultují nanejvýše v úzkém stranickém kruhu. Jen zřídka hledají nejlepší možná řešení svých úkolů a problémů, spíše se snaží vyjít vstříc svým stranickým zájmům nebo podnikatelským zájmům svých sponzorů.

8) Občanská média pod kontrolou občanů neexistují. Média jsou namísto toho většinou v soukromých rukou a jsou zneužívána pro politické (i jiné) cíle svých vlastníků. Ztráta nestrannosti v hlavních médiích, a také ve školách, je zlověstná. Tam, kde se nepodaří nezávislost a nestrannost předávání informací a výuky zachovat nebo obnovit, skutečně hrozí pád demokracie. Svobodná nestranná média a školy jsou pro demokracii a dobrý život společnosti nepostradatelné.

9) Občanská kontrola veřejné správy v dnešních demokraciích také neexistuje. Občané dostanou jednou za čtyři, pět let možnost vybrat si, která mocenská skupina jim bude vládnout, a tím jejich možnosti účasti na veřejné správě více méně končí.

C. Potřebné změny

1) Je třeba se dohodnout na definici demokracie a vypracovat nový koncept skutečné demokracie. Obojí by potom mělo trvale zůstat předmětem veřejné debaty.

Naše definice:

Demokracie je způsob správy veřejných věcí, při němž si občané v nejvyšší možné míře podržují rozhodování ve vlastních rukou. (Širší definice v kap. III.1.)

Kostru konceptu, který navrhujeme, dává celá tato studie.

2) Základní instituce demokracie a jejich vzájemnou kontrolu je třeba ustavit tak, aby byly od sebe oddělené, jak si kdysi přál James Madison, a aby se navzájem skutečně kontrolovaly. Dosavadní často vyslovovaná dělba na moc výkonnou, zákonodárnou a soudní nedává možnost vzájemné kontroly, protože každá z těchto „mocí“ (Madison používal výraz „magistracy“ – správní pravomoc) má jiný předmět činnosti a do působnosti druhých dvou zasahovat ani nesmí. Navíc nejsou tyto moci na sobě nezávislé. V USA je samostatně volen president a Kongres, ale soudy jsou Ústavou svěřeny Kongresu. Většina ostatních demokracií jsou tak zvané „parlamentní“ demokracie, což ovšem znamená pouze tolik, že volen je jen parlament. Ten potom jmenuje vládu, a vláda jmenuje soudce.

Navrhujeme proto vytvoření tří plně oddělených a na sobě nezávislých správních systémů, výkonného, kontrolního a mediálního. Občané mohou vytvářet instituce jen jediným způsobem, volbami. Všechny tyto instituce tedy budou muset být vytvořeny volbami, ovšem přirozenými volbami zdola (viz kap. II.2.3). I jejich financování bude muset být oddělené, zajišťované zákonem.

Základním cílem demokratické veřejné správy je zajišťovat veřejné služby. Prvním krokem, který proto občané musejí udělat, je zvolit si zastupitelstva, která zajišťováním požadovaných veřejných služeb pověří. Tato zastupitelstva nazveme zastupitelstvy výkonnými. Měla by na starosti nejenom exekutivu, ale i zákonodárství i soudnictví.

Výkonná zastupitelstva a jejich činnost musejí občané mít pod kontrolou. Dosavadní vágní a neúčinný systém vyvažování tří „mocí“, výkonné, zákonodárné a soudní, musejí nahradit účinnější kontrolou. Navrhujeme proto vytvoření dalšího systému volených institucí, které občané pověří kontrolou činnosti všech správních institucí, včetně i samotných kontrolních, v plném rozsahu jejich činnosti. Budeme je nazývat zastupitelstvy kontrolními. Na každé správní úrovni by v tomto uspořádání bylo vedle výkonného zastupitelstva ustaveno zastupitelstvo kontrolní. Kontrolní zastupitelstva mohou přitom zastávat i úlohu druhých komor rozhodování.

Zavedení občanských médií není v rozporu s existencí médií soukromých, která naopak mohou sehrávat významnou úlohu jako další kontrolní prvek ve prospěch veřejné služby.

3) Bude nutné zavést přirozené volby zdola, které jsou mnohem méně manipulovatelné. Při volbách zdola vybírají občané své zastupitele do zastupitelstev malých místních okrsků. Zvolení místní zastupitelé potom již sami vysílají zástupce obce nebo místního okrsku na vyšší správní úroveň. Je vysoce pravděpodobné, že si pro své zastupování vyberou ze svého středu toho nejschopnějšího a nejdůvěryhodnějšího. Podobným způsobem pokračují volby dál, až po úroveň zemskou, zemský „parlament“ nebo „radu“.

Při tomto způsobu voleb voliči znají, nebo mohou dost dobře znát, zastupitele, které volí, a vědí, mohou-li jim důvěřovat. Mohou se proto také rozhodovat podle toho, jak jsou kandidáti poctiví, rozumní a pracovití, a jsou-li dobrými hospodáři. Případné členství kandidátů v politických stranách je tu druhotné. Občané přitom budou muset mít možnost odvolat svého zastupitele, který se zpronevěří svým úkolům. Volení zastupitelé i ostatní pracovníci veřejné služby budou vedeni jako zaměstnanci občanů – budou vykonávat práce, jimiž je občané pověří.

Znamenitým příkladem působení voleb zdola byly v minulosti, před přijetím ústavního dodatku č. XVII v r. 1913, volby do amerického federálního Senátu. Podle svědectví Alexise de Tocqueville v knize Demokracie v Americe ze 30. let 19. století byl tehdy americký Senát výběrem těch nejlepších osobností celé země. Federální senátoři tehdy nebyli voleni občany, ale vybíraly je kongresy jednotlivých států. Ty by se styděly vyslat do Washingtonu nevhodného zástupce.

4) Veřejná služba se musí důsledně řídit všemi výše uvedenými duchovními a správními principy, a občané by jejím pracovníkům neměli dát prostor k jejich obcházení. Dodržování těchto principů výrazně omezí prostor pro korupci.

5) Na všech stupních škol musí být zavedeno vzdělávání o demokracii. Teorii demokracie je třeba vypracovat, nechávat ji trvale procházet veřejnou debatou a zavést do školního vyučování, i s procesem otevřené debaty o demokracii.

III. 2. 5 Povinnosti a práva

Naše civilizace, kterou profesor Václav Černý ve své knize O povaze naší kultury nazýval civilizací mediteránní, vyrostla a dosáhla svých úspěchů na základu dodržování přirozených mravních povinností. Tento základ pro ni určil starozákonní židovský myslitel Mojžíš v Desateru Božích přikázání. Povinnosti předepsané Desaterem převzal i pozdější myslitel Ježíš, z jehož učení vzešlo křesťanství. Křesťanství a mravní povinnosti jím předepisované se potom staly duchovním základem naší civilizace a základním předpokladem jejího pozoruhodného vzestupu.

Lidská společenství, v nichž jsou respektovány přirozené mravní povinnosti, jako jsou například ty křesťanské, mohou žít ve vzájemné důvěře. Je to prostředí, v němž lidé mohou spokojeně pracovat, tvořit a vytvářet bohatství.

Mají-li lidé povinnost dodržovat mravní pravidla, mají přirozeně i nárok očekávat, že je budou dodržovat i ostatní členové jejich společenství. Odtud přichází myšlenka, že lidé mají nejenom povinnost dodržovat společností přijaté mravní povinnosti, ale i právo na to, aby ostatní dodržovali tytéž mravní povinnosti vůči nim. Jsou-li v dané společnosti taková pravidla uložena do zákonů, mají právo, aby ostatní nenarušovali jejich život porušováním zákonů.

Myšlenka takto definovaných lidských práv má podstatný význam, protože pro dodržování mravních pravidel lze lidem, kteří je porušují, domlouvat, ale zákonem daná práva lze vymáhat u soudu. Je přitom nutné mít na vědomí, že vymáhaná práva musejí vycházet z přijatých přirozených mravních povinností členů daného společenství. Česká Ústava i Listina práv a svobod o této podmínce mlčí. Listina vyjmenovává práva občanů, ale jejich nutná omezení přenechává dalším zákonům. Uložení povinností též přenechává zákonům. Můžeme vidět jako určité zadostiučinění, že při tomto nedbalém ústavním zadání aspoň hned první paragraf nového Občanského zákoníku stanovuje povinnost jednat v souladu s „dobrými mravy“. Pro levicové politiky se požadavek vázat lidská práva k mravním povinnostem brzy stal příliš omezujícím. Při své touze po moci a snaze získávat volební hlasy viděli možnost formulovat, propagovat a prosazovat další lidská práva, umožňující jejich propagací získávat volební hlasy, byť nebyla zakotvena v mravních povinnostech. Prvním zásadním výsledkem těchto snah byla Všeobecná deklarace lidských práv přijatá OSN v r. 1948. Deklarace stanovuje jako lidská práva také řadu nárokových „práv“, jejichž naplňování nelze považovat za povinnost ostatních. Takovými právy jsou například práva na práci nebo na blahobyt (welfare).

III. 2. 6 Svoboda

Svoboda je možnost jednat podle vlastního rozhodování.

Každý si přeje mít svobodu, ale v historii lidských společenství naprostá většina lidí svobodu neměla. Teprve v průběhu 18. století, a jen v západní Evropě a v Severní Americe, zdejší společnosti natolik vyspěly, že v nich bylo možné uvažovat o prosazení určité míry svobody pro všechny občany. To se potom, na konci století, také podařilo, v rámci procesu, který dostal název „osvícenství“.

Svoboda měla být lidem zajišťována uzákoněním „práv člověka“. Prvními takovými zákony byly francouzská Deklarace práv člověka a občana, vyhlášená Národním shromážděním krátce po pádu Bastilly 14. července 1789, a v nově svobodných amerických koloniích Ústava Spojených států amerických schválená 17. září 1787, se „Zákonem práv“ (Bill of Rights), ratifikovaným všemi státy Unie k 15. prosinci 1791. Oba tyto zákony poskytly občanům určitou míru svobody ochranou proti státní moci uzákoněním práv, která byla v zákonech vyjmenována. Práva vyjmenovaná v těchto prvních zákonech vycházela z přirozených mravních povinností členů daného společenství, tehdy všeobecně přijímaných.

Svoboda člověka nemůže být úplná, je omezena principem úcty: svobodní smíme být pouze s úctou vůči svému okolí, a tedy samozřejmě také vůči všem ostatním lidem. Do jisté míry tuto povinnost vyjádřil i článek IV. francouzské Deklarace, který říká, že „svoboda spočívá v možnosti dělat cokoli, co neomezuje druhé“. Přesněji se ale vyjádřil kritik francouzské revoluce Edmund Burke v Zamyšlení nad revolucí ve Francii (Reflections on the Revolution in France, 1790): „Miluji mužnou, mravnou, a regulovanou svobodu stejně jako kdokoli jiný ve společnosti. Ale … lidé jsou připraveni nést občanskou svobodu v přesném poměru ke své schopnosti omezit mravními řetězy své vlastní choutky. ... Společnost nemůže žít, pokud není ustavena kontrolní síla nad vůlí a touhami; a čím méně je takové síly uvnitř, tím více jí musí být zvenčí. Ve věčném uspořádání věcí platí, že nespoutané mysli nemohou mít svobodu. Jejich vášně kovají jejich pouta.“ Úspěšné společnosti tedy ponechávají svým občanům svobodu, v duchovním, společenském i hospodářském ohledu, tuto svobodu ale musejí udržovat v moudrých mezích. Takové společnosti mohou také být považovány za svobodné.

V praxi dnešních demokratických zemí při tom bývá svoboda občanů státem značně omezována, někdy i za meze určené zákony práv. Vládám vyhovuje přivlastňovat si větší rozsah moci, a tak si pro tuto potřebu nechávají schvalovat, nebo si i samy schvalují, zákony, nařízení a regulace, která jim takovou moc dávají. Činí tak zejména vlády levicové, které se pro plnění svých cílů zásadně opírají o státní moc, ale činí tak často i vlády, které o sobě tvrdí, že jsou pravicové. Jako pravicové by ovšem měly spravovat své země v souladu s pevnými životními principy, k nimž by nepochybně měly řadit také správnou míru svobody občanů. Jen svobodní lidé mohou vést společnost k rozkvětu.

K omezením svobody občanů dochází také uzákoněním „práv“ zvaných pozitivní, která potvrzují nároky lidí na příspěvky od ostatních. Takovými právy jsou například práva na práci, na zdraví nebo na blahobyt, přijatá „Všeobecnou deklaraci lidských práv“ OSN. Prostřednictvím práv dnes poskytují podobné záruky osobní svobody ústavy snad všech demokratických zemí.

Stejně jako všemožné regulace i plnění povinností vyplývajících z pozitivních práv postihují ty, kdo pracují, z jejichž daní jsou placeny. V současných demokratických společnostech narostl objem takto rozdávaných prostředků, v rámci „sociálního státu“ a ostatních levicí prosazených nároků, natolik, že upadají na jedné straně do hlubokých dluhů, a na druhé straně do vážných společenských rozporů. Mnohé z těchto společností proto ztrácejí schopnost dalšího rozvoje.

III. 2. 7 Spravedlnost

Spravedlnost je stav, při němž je dodržováno správné jednání. To také znamená jednání v souladu s principem úcty. Výraz „spravedlnost“ je používán také pro proces zajišťování spravedlnosti.

K narušení spravedlnosti dochází, když někdo svým jednáním překročí hranice dané principem úcty; to znamená způsobí škodu jinému člověku, přírodě, živé nebo neživé, poškodí dílo jiného člověka nebo skupiny lidí, poruší nějaký dobrý životní princip.

K narušení spravedlnosti zejména dochází, když někdo překročí hranice své svobody. Hranice či meze přiměřené svobody jednotlivce i skupin lidí není vždy snadné rozeznat, a tak dochází ke sporům o to, co se ještě smí, a kdy již je hranice správného jednání překročena. Pro rozhodování o hranicích správného jednání, tedy o spravedlnosti, musela proto lidská společenství vytvořit právní řád a k tomu určené správní instituce. Jsou to vlastně všechny instituce veřejné správy, od zákonodárných sborů přes výkonné správní úřady až po justiční systémy, které hranice správného jednání určují, posuzují, a v případě jejich překročení vynucují dodržování spravedlnosti. Právním řádem společnosti rozumíme souhrn pravidel, jimiž se společnost rozhodla řídit. Tato pravidla by měla vycházet z principů správného jednání.

Společnosti jsou úspěšné a jejich život je spokojený podle toho, nakolik se daří spravedlnost zajišťovat. Největším společenským úspěchem je, když členové společnosti sami chápou pravidla správného jednání a z vlastní vůle podle nich jednají. Nutnost spravedlnost prosazovat potom vzniká jen zřídka. K tomu se společnosti naší civilizace nejvíce přiblížily, když jejich podstatné části vnitřně následovaly mravní přikázání křesťanství.

III. 2. 8 Rovnost

Další lidskou touhou vedle svobody je rovnost. I ta byla uvedena v hesle francouzské revoluce – „Liberté, fraternité, égalité“.

Přirozený je požadavek rovnosti příležitostí a rovnosti před zákonem.

Pro politickou levici ale tento přirozený požadavek rovnosti většinou nepostačuje. Levice žádá rovnost obecně. Zejména žádá rovnost majetkovou, tento požadavek přináší nejvíce volebních hlasů. Tvrdí, že rozdíly v bohatství jsou společensky rozkladné. Proto také podporuje přerozdělování, jímž se snaží majetkové rozdíly zmenšit. Současná americká levice dokonce pro rovnost, kterou prosazuje, určila nový termín – vedle tradiční rovnosti, „equality“, staví „equity“, kterou definuje jako rovnost výsledků.

V 19. století byl cíl zlepšit životní podmínky nižších a znevýhodněných vrstev pochopitelný a legitimní. Umírněná levice, která prosazovala tento cíl, zejména sociální demokracie, fabianisté a první američtí progresivisté, získala velkou podporu veřejnosti a postupně, i ve spolupráci s ostatními politickými silami, dosáhla v tomto směru značných úspěchů.

Levicový cíl všestranné rovnosti ale naplnit nelze. Lidé jsou různí nadáním, schopnostmi, pracovitostí a mnoha dalšími vlastnostmi, a žádnými tlaky je srovnat nelze. Neuspěl v tom ani komunismus – jediné, čeho svým násilným rovnostářstvím dosáhl, byla všeobecná pasivita a posléze úpadek.

III. 3 Levice a pravice

Názvy politická levice a pravice vznikly v době Francouzské revoluce. Ve francouzském stavovském shromáždění (Estates General) měl třetí stav, který na konci 18. století zastupovali především příslušníci střední třídy, polovinu hlasů. Při zasedání tohoto shromáždění, které král Ludvík XVI. svolal v květnu 1789, byl tento reformně naladěný třetí stav usazen vlevo. Od té doby byly skupiny, hnutí, a později politické strany, které se snažily prosadit reformy proti dosavadnímu řádu ve společnosti, nazývány politickou levicí. Silám, které doposud platné pořádky obhajovaly a obhajují, potom samovolně připadl název „pravice“.

Jasné definice jevů „politická levice“ a „politická pravice“ neexistují, ale počáteční rozdělení na síly prosazující změny společenského řádu a síly kladoucí změnám odpor zůstává i dnes poměrně dobrým vodítkem. První zásadní kritika francouzských revolucionářů od poslance britského Parlamentu Edmunda Burkea mířila proti jejich odmrštění náboženství a základních duchovních principů, na nichž vyrostla evropská civilizace. I to zůstává dodnes jako základní rozdílný prvek mezi politickou levicí a pravicí. Levice prosazuje reformy dosavadního společenského uspořádání, a pravice se snaží bránit dodržování principů naší civilizace, zejména tam, kde je levice porušuje.

III. 3. 1 Politická pravice

V konfliktech Francouzské revoluce připadl název pravice prvním dvěma stavům, šlechtě a církvi. Pro nás je ale podstatné pokusit se vystihnout obecné rysy pravicových politických postojů další historie a současných. Začaly se rýsovat brzy, především v myšlenkách Edmunda Burkea, poslance dolní komory anglického parlamentu a jednoho z prvních kritiků francouzských revolucionářů. Hlavním předmětem jeho kritiky byl jejich ateismus a s ním související odmítání tradičních mravních principů evropské civilizace. Potlačení náboženství podle něj vedlo k oslabení mravnosti, bez rovnocenné náhrady: „… Namísto tohoto všeho (těchto ctností) staví ctnost, kterou zvou humanita nebo benevolence. Tím způsobují, že jejich představa o mravnosti neobsahuje žádnou zdrženlivost, a věru ani nějaký zřetelný princip jakéhokoli druhu. Když potom jejich následovníci dostanou volnost a nechávají se vést jen okamžitými pocity, nelze se již na ně spolehnout ve věcech dobra a zla [5] .“

Burkeova starost o mravnost a dobro zůstává základem pravicového myšlení dodnes. Politickou pravici charakterizujeme jako politické myšlení, strany a hnutí, které hledají a vyslovují základní principy dobrého života, a snaží se prosazovat jejich dodržování. Přitom se stavějí proti reformním návrhům a postupům politické levice, když hranice dané základními životními principy překračují. Pravice většinou není aktivistická, vystupuje na ochranu zásad, které považuje za správné, když je aktivistická levice začne ohrožovat.

Podstatnými součástmi pravicového myšlení jsou konzervativismus a klasický liberalismus.

Konzervativismus

Problém úpadku mravů byl dlouhodobý, a podobně i snahy mravnost ve společnosti zachovat a posílit. Tyto snahy byly vždy projevem přirozeného konzervativismu, a zůstávají jeho jádrem i dnes. Americký konzervativní filozof Russel Kirk psal, že konzervativci „sdílejí úctu k transcendentnímu řádu“. Ochrana společnosti před oslabováním mravnosti a transcendentního řádu společnosti, a obecně její ochrana před nerozumnými změnami, které společnosti spíše škodí, spolu s podporou principů, které se ve společnosti osvědčily, jsou podstatou konzervativismu. Tento konzervativismus je myšlenkovým jádrem politické pravice.

Jakobíni konzervativní snahy zachovat náboženství a tradiční mravnost, stejně jako ostatní kritiku svého počínání, moc nechápali, nepřijímali je, a označili je za reakcionářské. Na jejich použití tohoto výrazu vidíme, jak se levicové pohledy i slovník vytvářely již od francouzské revoluce, a velmi často se od té doby moc neměnily. Konzervativce levice i dnes označuje za reakcionáře.

Klasický liberalismus

Liberalismus je myšlenkový směr, který zdůrazňuje význam svobody pro život člověka. Přední zastánci liberalismu 19. století, zejména John Stuart Mill, považovali za základní úkol vlád „vytvářet prostor pro svobodný rozvoj člověka“. Tento původní liberalismus je dnes nazýván liberalismem klasickým, když samotný pojem „liberalismus“ si převážně přivlastnil levicový liberalismus sociální.

Politická témata pravice

Ve střetu levice a pravice je většinou aktivní silou levice. Od svých začátků je to levice, kdo přináší nové myšlenky a návrhy na reformní změny. Radikální levice se snažila a snaží úplně odstranit dosavadní řád své doby a nahradit jej novým; to dnes ovšem znamená odstranit samotnou Západní civilizaci. Pravice, pokud si ovšem všimne, že některé levicové myšlenky nebo návrhy nejsou moudré, se staví proti jejich uplatnění a naplnění. Dnes je tedy její úsilí v podstatě bojem o zachování naší civilizace.

Z těchto střetů se postupně vyvinula politická témata pravice: k nejdůležitějším patří víra v transcendentní řád, náboženský nebo sekulární, ochrana tradiční mravnosti a základních životních principů, zdrženlivý postoj ke změnám. Z těchto požadavků a předpokladů vyplývá dále důraz na spravedlnost, nedotknutelnost majetku, ochrana přiměřené svobody, zejména hospodářské, a s ní související odpovědnost jednotlivců za vlastní život a jejich nezávislost na státu.

Transcendentní řád, mravnost

Některé základní principy života a vzájemného chování mezi lidmi jsou trvale platné a v zásadě neměnné. Souhrn těchto základních principů můžeme spolu s Russellem Kirkem zvát „transcendentní řád“ lidského života. Žádná společnost nemůže spokojeně žít a prospívat bez takového pevného duchovního řádu. Ten může a nemusí být odvozován od náboženství, podstatné je, aby byl v souladu s přirozeným řádem světa.

Vědomí nezbytnosti pevného duchovního řádu konzervativní myslitelé sdílejí. Tak například Lord Patrick Devlin, člen Britské akademie, napsal ve své knize The Enforcement of Morals (1965):

„Bez společných idejí o politice, mravech a etice nemůže žádná společnost žít. … Když se muži a ženy pokusí vytvořit společnost, v níž není zásadní shoda o dobru a zlu, neuspějí … Protože společnost není něco, co drží pohromadě hmotou; je spojena neviditelnými vazbami společného myšlení. … Tato vazba je částí ceny za společnost; a lidstvo, které společnost potřebuje, musí její cenu platit.“

Francouzský psycholog Gustave Le Bon varoval ve své knize Dav (1895), co společnost čeká, když se svého řádu vzdá:

„Historie nám říká, že od chvíle, kdy mravní síly, na nichž civilizace spočívala, ztratí svou sílu, její konečný rozklad je způsoben oněmi nevědomými a brutálními davy známými jako barbaři. … Civilizace vyžaduje pevná pravidla, disciplínu, přechod od instinktivního do racionálního stavu, přemýšlení pro budoucnost, vysoký stupeň kultury – všechno předpoklady, jež davy, ponechány samy sobě, vždy ukázaly, že naplnit nedokáží. … Když je již struktura civilizace prohnilá, jsou to vždy davy, které přinesou její pád.“

Levice již od svých začátků většinou pevný duchovní řád odmítala. Představovala si, že jej nahradí věda a rozum. Výsledkem ale byla myšlenková libovůle, která vyústila mj. v rozkladné teorie mravního relativismu nebo multikulturalismu, a dnes také amerického rasistického wokeismu, postaveného z podstatné části na kritice „white supremacy“, bílé nadřazenosti, a na vyzdvihování barevnosti (kůže).

Svoboda

Přístup k osobní svobodě je dalším významným rysem, odlišujícím politickou pravici od levice. Pravice zahrnuje zajišťování svobody všech mezi základní životní principy, ovšem při setrvávání v mezích daných základními životními principy a spravedlností. Historické zkušenosti také ukazují, že jen svobodní lidé vedou společnosti k rozkvětu. Levice naproti tomu sice o svobodě hodně mluví, ale když se dostane k moci, osobní svobodu v zájmu svých cílů v mnohém omezuje.

Francouzská revoluce se ke svobodě hlásila – její heslo bylo „Liberté, égalité, fraternité“. Revolucionářům ovšem tehdy šlo hlavně o osvobození od monarchie a církve. Jinak si ale představovali svobodu nespoutanou mravními pravidly, a již její první kritici, zejména již citovaný Edmund Burke, upozorňovali, že tak to nemůže být správné. Burke psal:

„Lidé mají nárok na občanskou svobodu v přesném poměru ke své schopnosti omezovat své choutky mravními řetězy … v takovém poměru, nakolik jsou spíše nakloněni naslouchat radám moudrých a dobrých, spíše než lichotkám darebáků. Společnost nemůže existovat, není-li někde uložena kontrolující moc nad vůlí a touhou; a čím méně jí je uvnitř, tím více jí musí být zvenku. Je předurčeno ve věčném uspořádání věcí, že lidé neumírněných myslí nemohou být svobodní. Jejich vášně kovou jejich pouta.“

Odpovědnost jednotlivce

Levice převádí odpovědnost za společenské poměry na stát. Aby tak mohla činit, odebírá pracujícím část zisku daněmi. Tím oslabuje jejich schopnost investovat do dalšího rozvoje. Levice na sebe ráda bere i odpovědnost za společenské investice, buď přímo, nebo prostřednictvím dotací, často motivovaných ideologicky. V rukou levicového státu přitom prostředky nebývají v bezpečí, jak ukazuje zkušenost, jsou tu ohroženy plýtváním a korupcí. Marxistická radikální levice dokonce odebírá lidem i majetek, a tím soukromé působení, ve prospěch podnikatelů samotných, ale i společnosti, úplně znemožňuje. Zestátnění majetku znamená konec soukromého usilování, a ve společenské atmosféře konec laskavosti a velkorysosti – takové postoje byrokracie neumí.

Pravice proto postátňování odpovědnosti odmítá. Prostředky mají pokud možno zůstat v rukou lidí, kteří je vytvořili. Ve všech oblastech života chce pravice ponechat iniciativu v rukou tvořivých jednotlivců, což dává největší naději na rozumný postup a rozvoj. Daně mají být nízké a mají být užívány jen na účely, na nichž se občané dohodnou, především v oblasti bezpečnosti.

Historie celkem jasně ukázala, že společnosti, které ponechávají svobodu podnikání schopným jednotlivcům se rozvíjejí nejúspěšněji. Nadměrné odebírání zisku státem rozvoj společnosti zpomaluje a omezuje. To je zřetelně vidět na úpadku a nesvobodě zemí, které zavedly socialismus, zejména zemí bývalého sovětského bloku. Je to ale vidět i na dlouhodobém zaostávání Evropy za Amerikou, způsobeném především rozbujelým „sociálním státem“. Evropa je zatím nepoučitelná, namísto snahy omezit státní výdaje chce skomírající technologický rozvoj probudit státními investičními programy. V dnešní Evropě proto svobodný podnikatelský kvas ani vzniknout nemůže.

Rozumné společnosti se musejí snažit najít cestu, při níž ponechají prostředky v rozumné míře v rukou soukromníků a soukromých společností, které je svým úsilím a schopnostmi vydělaly. Stát by měl omezit účast na hospodářství na nezbytné minimum, a soustředit své úsilí především na zajišťování platného společenského a právního řádu, a další úkoly, na nichž se s občany s pomocí veřejné debaty dohodne.

Další pravicová témata

Vedle uvedených politických témat, která považujeme za principiální, se pravice zasazuje i o další dílčí cíle. Bývají to cíle od uvedených hlavních témat odvozené. Patří k nim například snižování daní nebo omezování regulací, stavící se proti levicové potřebě daně zvyšovat snaze hospodářství i společnost regulacemi řídit a ovládat. Pravice se také staví proti kolektivistickým postojům, v souladu se svou principiální podporou svobody jednotlivců, a obecně svobodné společnosti. V sociální politice se pravice snaží chránit instituci rodiny a manželství muže a ženy, které považuje za správný a nejlepší způsob uspořádání osobního života a výchovy dětí.

Chyby pravice

Pravice může chybovat tím, že nedodržuje vlastní zásady, nebo tím, že se nechá svést směrem k využívání levicových metod, nebo dokonce postojů.

Z prvního hlediska se může stát, že pravicová skupina překročí princip úcty. Takové situace se mohou objevit ve věcech hospodářských, například zneužíváním svobody k nespravedlivému získávání nadměrného zisku, nebo odmítáním zdaňovat činnost, která zdanění zaslouží.

Pravice také velmi často zdůrazňuje cíle, které jsme výše označili za odvozené a dílčí, místo aby se soustředila na pravicové postoje principiální.

Na druhé straně se pravice může zpronevěřit sama sobě zejména převzetím levicového populismu, jak o něm píšeme v hesle Přehled levicových ideologií. Skupina nebo politická strana, která přistoupí na využívání populismu, ovšem přestává být pravicová.

Problém populismu je pro pravicovou politiku v současném uspořádání demokratické veřejné správy prakticky neřešitelný. Bez populistického slibování a rozdávání má politická strana jen malou naději vyhrát volby. Všechny politické síly jsou proto pod tlakem stát se v podstatě levicovými. Pravicové prosazování principů a principiální počínání je tak potlačeno.

Jedním z východisek z této levicové pasti je přechod k volbám zdola. Dá se předpokládat, že občané by na základní úrovni, kde řeší své každodenní problémy, spíše měli dostatek moudrosti, aby svým zastupováním pověřili lidi s pevnými zásadami, principiální, poctivé.

III. 3. 2 Konzervativismus

Konzervativismus je myšlenkový směr, jehož podstatou je „úcta k transcendentnímu řádu“, jak napsal přední konzervativní filozof Russel Kirk. Výraz „transcendentní“ tu znamená „existující nezávisle na člověku“.

Transcendentní řád lidského života nelze z ničeho odvodit, lze jej pouze intuitivně poznávat pozorováním života, a ověřovat zkušenostmi a rozumem. V oblasti naší mediteránní civilizace nastínili takový řád pro své národy Mojžíš, a po něm Ježíš Nazaretský. Řád, který Ježíš nazíral a předkládal svým současníkům, se stal jádrem křesťanství, a to, ve své čisté podobě, jej přenášelo po celé dva tisíce let až dodnes.

Křesťanský konzervativismus ztrácí již od 18. století svou přesvědčivost, jednak dekadencí církví, ale zejména kvůli své závislosti na konceptu Boha. Křesťanští konservativci se snaží náboženský konzervativismus zachovat, ale jejich snaha se nejeví nadějně. Zároveň se přitom zatím neobjevuje životaschopná konzervativní snaha uchopit konzervativní postoj nenábožensky, „sekulárně“, a předložit soustavu konzervativních principů nezávisle na náboženství. (Více viz zde v oddílu III. Slovník pod hesly „princip“ a „základní principy života“.)

Konzervativní politika je ochrana společnosti před oslabováním mravnosti a uvědomění transcendentního řádu lidského života, a obecně ochrana společnosti před nerozumnými změnami, které společnosti spíše škodí, spolu s podporou principů, které se ve společnosti osvědčily.

Výrazným konzervativním myslitelem byl Edmund Burke, poslanec dolní komory anglického parlamentu ve druhé polovině 18. století, někdy označovaný za prvního konzervativce. Burke byl jedním z velmi mála, kdo ihned odsoudil počínání francouzských revolucionářů. Předmětem jeho kritiky byl především jejich ateismus a s ním související odmítání tradičních mravních principů evropské civilizace. Potlačení těchto principů by podle něj vedlo k oslabení mravnosti, bez rovnocenné náhrady: „… Namísto tohoto všeho (těchto ctností) staví ctnost, kterou zvou humanita nebo benevolence. Tím způsobují, že jejich představa o mravnosti neobsahuje žádnou zdrženlivost, a věru ani nějaký zřetelný princip jakéhokoli druhu. Když potom jejich následovníci dostanou volnost a nechávají se vést jen okamžitými pocity, nelze se již na ně spolehnout ve věcech dobra a zla [6] .“

Otázky okolo transcendentních principů dobra a zla zůstávají od Burkeových dob ústředním bodem sporů mezi konzervativci a levicí, která by se ráda zvažování těchto principů vyhnula. Problému úpadku mravů i snahy mravnost ve společnosti zachovat a posílit se ale lidská společenství vyhnout nemohou. Snaha zachovat tradiční mravnost přitom byla vždy projevem přirozeného konzervativismu, a zůstává jeho jádrem i dnes.

III. 3. 3 Klasický liberalismus

Liberalismus je myšlenkový směr, který zdůrazňuje význam svobody pro život člověka. Kořeny moderního liberalismu jsou v osvícenství druhé poloviny 18. století, pro něž bylo osvobození člověka ke svobodnému životu hlavním cílem. Přední zastánci liberalismu 19. století, například John Stuart Mill, považovali za základní úkol vlád „vytvářet prostor pro svobodný rozvoj člověka“ (J.S.Mill: On Liberty). Tento původní liberalismus je dnes nazýván liberalismem klasickým, když samotný pojem „liberalismus“ si převážně přivlastnil levicový liberalismus sociální.

Osvobozující étos evropského osvícenství se vydal jinou cestou v Evropě a v Americe. Zatímco jakobínské zvrhnutí francouzské revoluce vyústilo v Evropě v úsilí vytvořit socialismus s jeho touhou pozvednout slabší vrstvy společnosti úsilím vlád, v Americe převládla díky mocnému úsilí Thomase Jeffersona myšlenka skutečného osvobození jednotlivce a vytvoření prostoru pro jeho svobodný rozvoj. Jefferson v průběhu svého prezidentského období 1801-1808 úplně vymýtil ze státní správy vliv federalistů, kteří zastávali přístupy silné vlády, v podstatě zrušil daně, zásadně snížil státní dluh, omezil počty úředníků a uspíšil převod půdy do vlastnictví prostých farmářů. Jeho reformy navíc podpořili i další dva prezidenti, kteří byli jeho blízcí spojenci – James Madison a James Monroe [7] . Výsledkem byl mimořádně prudký růst amerického hospodářství a rozvoj americké společnosti v 19. století.

Ve svobodných podmínkách se společnost daleko snadněji rozvíjí. Svoboda umožňuje šíření nových myšlenek a objevů, svobodné podnikání vede k rychlému hospodářskému růstu. Klasický liberalismus 19. století a ještě i první poloviny 20. století tak vytvořil v zemích Západní civilizace ohromné hmotné i kulturní bohatství.

Naproti tomu socialistické touhy reformovat společnost a napravit společenské poměry působením silných vlád naopak společenský i hospodářský rozvoj dusí. Silné vlády se snaží usměrňovat zejména hospodářství vyššími daněmi, státními regulacemi a rostoucí byrokracií, a to hospodářství neomylně brzdí. Nadměrným státním řízením historicky nejvíce trpěl a trpí sovětský komunismus, proto se také nakonec sovětské socialistické hospodářství zhroutilo. Lidé odmítali vytvářet bohatství, z něhož jim nic nezůstávalo. Čínský komunismus se v posledních několika desetiletích snažil svému hospodářství určitý prostor k podnikání ponechat, ovšem při zachování naprosté kontroly vlády nad společností. Čínští podnikatelé směli podnikat, ale ve velké míře pod řízením státu. To připomíná hospodářský model Mussoliniho fašismu a Hitlerova národního socialismu, zpočátku také úspěšný.

III. 4 Levice

Pojem politická levice vznikl na začátku Francouzské revoluce, v květnu 1789, když král Ludvík XVI. svolal zasedání generálních stavů, poprvé od r. 1614. Označen jím byl reformně naladěný třetí stav, který zasedal „vlevo“. Od té doby až dodnes byly výrazem politická levice označovány názory, hnutí a později i politické strany, které usilovaly o reformy současných správních systémů. Pojem politická pravice vznikl následně jako označení názorů a politických skupin, které se stavěly proti reformním návrhům a snahám levice, nebo proti některým jejich částem.

Původní emotivní touha francouzských revolucionářů si především přála odstranění neschopné a dekadentní monarchie a církve, a vytvoření spravedlivějšího uspořádání společenských poměrů. Postupně byly v tomto rámci formulovány základní levicové cíle, zejména osvobodit občany od dusivé nadvlády vrchnosti, prosadit rovnost – i když představy o rovnosti se lišily, zlepšit životní podmínky slabších vrstev obyvatelstva, zavést různé reformy na pracovištích, minimální mzdu, omezení dětské práce, později také reformy veřejného vzdělávání, zdravotní péči pro veřejnost, volební právo pro ženy, potlačení korupce, někdy i nápravu mravního úpadku.

Potřeba těchto změn byla přesvědčivá, a tak se k jejich prosazení postupně přidala většina politických sil zemí Západní civilizace, až se nakonec, v průběhu 20. století, v těchto zemích podařilo většiny uvedených cílů i dosáhnout. Hodně se o to zasloužily umírněné levicové síly – sociální demokracie, v Anglii fabianisté, v Americe první progresivisté, na pozadí ohromného hospodářského rozkvětu, který přinesl klasický liberalismus. Byly to síly působící v rámci právních systémů svých zemí, které své cíle prosazovaly hlasováním v parlamentech.

Vedle umírněné levice existovala již od Francouzské revoluce i levice radikální, které umírněný postup připadal příliš pomalý, a hledala cesty jak dosáhnout změn rychleji, revolucí. Žádná z radikálních skupin ale nedosáhla dobrých výsledků. Krvavé tápání Jakobínů ukončil Napoleon, a pozdější socialistické revoluce, poznamenané již také touhou svých vůdců po moci, způsobily víc neštěstí než užitku. Fašismus a nacismus skončily s koncem 2. světové války, kterou rozpoutaly. Marxismus se stal propagačním mýtem pro Leninovu diktaturu, která se vyvinula v sovětský komunismus. Ten se nakonec, ovšem až po velmi dlouhé době, ve většině postižených zemí zhroutil. Přežívá dnes více méně již jen v Číně. Komunistické vlády se rychle staly autoritářskými, schopní a pracovití lidé ztratili motivaci vytvářet bohatství, a všichni ztratili svobodu. V takových podmínkách jsou nakonec všichni chudí, nespokojení, zatížení zaostalým hospodářstvím, vzděláváním a obecně veřejnou správou.

Legitimní levicový úkol, zlepšit životy chudých a méně úspěšných lidí, není snadný. Nabízejí se dva způsoby, jak k jeho dosažení směřovat – vzdělávání a přerozdělování. Vzdělávání se v průběhu posledních 200 let, především opět v zemích Západní civilizace, ohromně rozšířilo a je tu nyní dostupné všem. Právě rozšíření vzdělání mělo veliký podíl na růstu bohatství Západu, a dosažení prakticky všeobecného blahobytu v jeho okruhu ve druhé polovině 20. století.

Levicové uvažování a usilování se ale vždy ze značné části více soustřeďovalo na cestu přerozdělování, braní těm, kdo něco mají, a dávání těm, kdo mají méně. Na této cestě levice od začátku narážela na zásadní překážky:

§ Ti, kdo něco mají, to většinou získali svým úsilím a díky svému nadání, a mají na to přirozený nárok.

§ Ti, kdo něco mají, mohou být ochotni část svého bohatství daněmi nebo dobročinně rozdat, ale určitě ne, když je jim bráno násilím.

§ Bohatství může dále narůstat, jen pokud nadaní a pracovití mohou kapitál, který svou prací nashromáždili, dále investovat a vytvářet další prací další bohatství.

§ Přerozdělování musí provádět ústřední vláda.

§ Darů od vlády si obdarovaní neváží, brzy je začnou považovat za svůj nárok, odnaučí se pracovat a samostatně se starat o vlastní živobytí, a většinou také zleniví, s celospolečenským dopadem.

Získat prostředky k přerozdělování, a zároveň neodradit šikovné pracující od podnikání, nesklouznout k autoritářství a nezkazit obdarovávané, to ve veřejné správě vyžaduje velmi rozumné a promyšlené postupy. Tak si ale levice většinou nepočínala.

Umírněné levicové uvažování bralo tyto okolnosti do jisté míry v úvahu, a politicky postupovalo při svých přerozdělovacích snahách v souladu s platným právním uspořádáním. I tak muselo prosazovat přinejmenším zvyšování daní (přesněji berní). Při danění ovšem rozumná vláda musí úzkostlivě řešit určení mezí, za nimiž je již výše daní nespravedlivá a porušuje základní životní i správní principy – úctu k lidem, a v jejím rámci jejich svobodu a nedotknutelnost majetku, veřejnou debatu k činěným rozhodnutím. Ani poctivá levice, která si skutečně přála vydobýt pro všechny svobodu a spravedlnost, ale většinou nedokázala při naplňování svých cílů základní životní a správní principy respektovat. To zůstalo trvale jedním z nejvýznamnějších rysů politické levice.

Přesto od konce 19. století slavila umírněná levice řadu úspěchů především ve snaze zlepšit pracovní podmínky a dosáhnout lepšího odměňování zaměstnanců. Další tlak levicové politiky ve druhé polovině 20. století ale vedl k postupnému oslabování hospodářství demokratických zemí. Rostly daně, pod krytím zajišťování „lidských práv“ se začal vytvářet „sociální stát“, a hospodářství začalo stagnovat. Západní Evropa posléze ke konci 20. století téměř ztratila schopnost dalšího rozvoje a ostatní demokratické země, včetně Spojených států, k tomu dnes také směřují. Hospodářství těchto zemí dnes navíc trvale poškozují extrémní výstřelky levicové politiky, zejména při prosazování nerozumných cílů v oblastech klimatické, etnické, rasové a genderové politiky.

Podívejme se podrobněji na levicové cíle, a na nástroje, které levice k jejich naplnění používá.

Levicové cíle

Zlepšení životních podmínek

Zlepšení životních podmínek zejména chudších a méně privilegovaných lze označit jako klasický program levice, zejména umírněné. Je to program, který získal velkou podporu ve společnosti. Když se v Západním světě usadily demokratické režimy, dával levici výrazné zastoupení v parlamentech, často i vládní většinu, zejména po První světové válce.

Dokud levice zůstávala u lepších životních podmínek a spravedlivějšího uspořádání, měly její požadavky často podporu i ostatních politických sil. Výsledkem nakonec bylo uspořádání Západních demokracií, jak je známe z druhé poloviny 20. století, při němž bylo v jejich společnostech dosaženo všeobecného blahobytu a většinové spokojenosti. Tento stav ovšem i pro umírněnou levici posléze znamenal pokles volební podpory. To levici vedlo k hledání nových cílů, motivovanému z velké části touhou po moci. Jsou to zejména ony výše zmíněné klimatické, etnické, rasové a genderové cíle, balené do líbivých populistických slibů.

Potlačení náboženství a víry v transcendentní principy

Levice se již ve francouzské revoluci postavila proti církvi, a s tím i proti náboženství. Odpor proti církvi a náboženství byl ve Francii tak silný, že v levicových kruzích nikdo nepomyslel na význam životních principů, které náboženství v oblasti naší civilizace po staletí zastávalo, učilo a udržovalo. Odmítání náboženství a prvotních – transcendentních – životních duchovních principů již levici zůstalo natrvalo. Žádné lidské společenství ale nemůže dobře žít bez přijímání a dodržování společných základních principů, mezi nimi ústředního principu úcty. Odmítání platnosti takových základních prvotních principů je proto zásadní vadou prakticky všech levicových teorií a ideologií.

Na místo základních duchovních principů se levice již od Voltaira snaží postavit vědu a rozum. Logické vyvozování důsledků, jaké užívají přírodní vědy, mělo podle levice dát každému možnost, aby si životní pravdy odvodil sám. Tento postup ale prvotní principy nahradit nemůže. Všechno logické uvažování vychází z předpokladů, a na začátku logického vyvozování nutně stojí principy, které jsou prvotní a odvodit je nelze. Lze je pouze intuitivně nazírat, a potom ověřovat životními zkušenostmi. To je mimochodem také podstata tak zvaného postmoderního postoje ve filosofii. Kdežto moderním postojem bylo věřit, že na všechno dá odpověď věda, postmoderní postoj vyslovuje zjištění, že věda všechny odpovědi dát nemůže. Věda nemůže nahradit intuici a zkušenosti nutné k odhalování prvotních duchovních principů. Zejména tedy nemůže určovat, co je správné a dobré.

Všechna levicová hnutí přitom ale nějaký myšlenkový základ potřebovala a potřebují. Všechna si proto vytvářela a vytvářejí ideologie, do nichž více nebo méně systematicky vkládají své představy a cíle, které potom vnucují společnostem, na něž získají vliv.

Svoboda

Touhy první levice vyjadřuje heslo francouzské revoluce „liberté, égalité, fraternité“ (překládáno většinou „volnost, rovnost, bratrství“). Jeho první část, svoboda, pro francouzské revolucionáře znamenala osvobození od vlády monarchie a církve, a pro mnohé i nespoutanou osobní svobodu. Oproti tomu omezení svobody mravními a obecně duchovními principy již od Rousseauovy teorie cestu do levicové politiky nenašla. Naopak.

Levicové teorie hlásaly převedení moci do rukou státu, a levicová praxe vždy lidem přinesla spíše omezování svobody až útlak státní mocí. V radikálních případech přinesla i věznění odpůrců a miliony mrtvých.

Přístup k osobní svobodě se stal významným rysem, odlišujícím ideální politickou levici od pravice. Pravice, tam kde ještě existuje a má nějaký vliv ve veřejné správě, prosazuje co největší míru osobní svobody, při setrvání v mezích daných spravedlností a vzájemnou úctou. Pro levici je přednostní plnit programové cíle a volební sliby, a v tomto zájmu je ochotna svobodu občanů omezovat. Také to celkem běžně i činí.

Rovnost

Levice má sklon propagovat a prosazovat rovnost, ovšem ne jenom rovnost příležitostí a rovnost před zákonem, ale rovnost obecně, a zejména rovnost majetkovou. Rozdíly v bohatství považuje levice za společensky rozkladné, a proto podporuje přerozdělování.

Obecný levicový cíl rovnosti ale naplnit nelze. Lidé jsou různí nadáním, schopnostmi, pracovitostí a mnoha dalšími vlastnostmi, a žádnými tlaky je srovnat nelze. Neuspěl v tom ani komunismus – jediné, čeho svým násilným rovnostářstvím dosáhl, byla všeobecná pasivita a posléze úpadek.

Potlačení soukromého podnikání a kapitalismu

Potlačování svobody šlo u levice spolu s odporem proti kapitalismu a soukromému vlastnictví. Kapitalismus odsoudil již Rousseau a levicová politika vždy soukromé podnikání omezovala. Jak trefně poznamenal americký president Reagan, když něco prosperuje, levice to zdaní, když to ještě pořád prosperuje, levice přidá další regulace, a když se to potom přestane hýbat, rozdává dotace.

V odporu proti soukromému podnikání sehrává roli i závist. Levice ráda slibuje brát bohatým a dávat chudým. Marxismus v tomto duchu soukromníkům majetek znárodnil. Fašismus a nacismus jim sice majetek nechaly, ale podniky musely pracovat podle přání nebo příkazů vlády.

Pokrok

Někteří levicoví reformátoři začali někdy od druhé poloviny 19. století označovat své cíle jako pokrok. Při pohledu na vývoj lidstva člověka ihned napadne představa, že v tom procesu docházelo k pokroku. Ve věcech technologie a hmotného bohatství tomu tak také celkem určitě je. Je-li tomu tak i z hlediska životní spokojenosti a dodržování základních životních principů již tak jisté není.

Objevila se i myšlenka, že historie se nevyhnutelně vyvíjí k nějakému určitému cíli. První ji vyslovil asi Hegel [8] , a od něj ji převzal Marx, kterému se hodila do jeho teorie o budoucím naplnění proletářské revoluce. Řada filozofů se ale k představě pokroku v putování lidstva stavěla skepticky. Velký kritik Marxe Schopenhauer napsal: „… ten stále stejný prvek, trvající v průběhu všech proměn, spočívá v základních kvalitách srdce a hlavy – mnoha špatných, několika dobrých. Filozofické motto musí znít: Eadem sed aliter.“ (Vždy stejné, ale odlišné.) [9]

Do Spojených států přinesli socialismus ve větší míře až evropští přistěhovalci po skončení americké občanské války. V 90. letech se potom z jeho myšlenek vyvinulo silné reformní hnutí, které popisovalo své snahy jako úsilí o společenský pokrok a přijalo název „progresivismus“. V pozdějším vývoji se potom z progresivismu hledání a směřování k pokroku vytratilo, a stal se běžným socialismem.

Třetí cesta

Již v 19. století začalo být jasné, že marxismus užitečně fungovat nebude. První si to uvědomil Ferdinand Lassalle, často považovaný za otce německého socialismu. Nevěřil, že by vlády odumřely historickou zákonitostí, naopak hledal cestu, jak pozvednout životní úroveň pracujících ve spolupráci s vládou. Sám dokonce kvůli tomu navázal osobní vztah s kancléřem Bismarckem. Byl to vztah dvou mimořádně nadaných mužů, kteří se vzájemně respektovali. Bismarck předběžně zaváděl některé levicové reformy jako důchody nebo dovolené, ovšem jeho cílem bylo předejít levicové revoluci.

Podobně i revolucionář-anarchista Bakunin napsal již okolo r. 1870 předvídavé hodnocení marxismu: „V Marxově proletářském státě si budou všichni rovni, bude ale vláda, a bude to extrémně složitá vláda, bude řídit vše nejenom politicky ale i ekonomicky, soustředí v rukou výsledky výroby, rozdělování bohatství, kultivaci půdy, obchod i užívání kapitálu, stát bude jediným bankéřem. Vznikne vláda vědecké inteligence, ta nejaristokratičtější, nejdespotičtější, nejarogantnější a nejelitističtější ze všech režimů. Svět bude rozdělen na menšinu vládnoucí ve jménu poznání a ohromnou nebohou nevědomou většinu. Takový režim nepochybně vyvolá odpor, a tak bude „osvícená“ a „osvobozující“ vláda pana Marxe muset mít nemalou armádu na potlačení odporu [10] .“

Řada levicových teoretiků a politiků proto hledala nějakou přiměřenou cestu mezi kapitalismem a marxismem. Takové způsoby veřejné správy dostaly později název „třetí cesta“; vytvoření tohoto názvu je připisováno Mussolinimu.

Lidská práva

Mravnost odvozovaná v Západním světě od judaismu a křesťanství určovala odedávna pro každého člověka určitá pravidla, především ta daná Mojžíšovým Desaterem Božích přikázání. Ta se vyslovovala o lidských povinnostech – nezabiješ, nepokradeš, nepromluvíš křivého svědectví, a dalších.

Později se objevil také koncept lidských práv. Nesmí-li mne nikdo zabít, mám právo na život, nesmí-li se krást, mám právo na svůj majetek. Anglický filosof John Locke formuloval na konci 17. století ve své eseji Second Treatise of Government jednu z prvních úvah o základních právech. Podle Lockeho je člověk ochoten spojit se do společenství s dalšími lidmi pro společné zachování jejich životů, svobod a statků, tedy majetku – „their lives, liberties, and estates, which I call by the general name, property“.

Koncept práv člověka rozvinula americká i francouzská revoluce. Jeho podstatou bylo přesvědčení, že člověk má právo, aby ostatní nenarušovali jeho životní prostor. Práva tohoto typu jsou nazývána práva „negativní“.

Zásadní změnou tohoto postoje se po 2. světové válce stalo přijetí Všeobecné deklarace lidských práv Organizace spojených národů v r. 1948. Deklarace přidala k dosavadnímu tradičnímu postoji k právům člověka „práva“, která vyžadovala od ostatních ne pouze zdrženlivost, ale aktivní příspěvek. Byla to práva na práci, na sociální zabezpečení, na zdraví, na vzdělání, a celá řada dalších. Práva tohoto typu jsou nazývána práva „pozitivní“.

Prosazení pozitivních práv do Deklarace bylo úspěchem světové levice, a podpořilo levicovou politiku rovnosti a přerozdělování. Ani to ale dnešní levici nestačí a vyhledává další a další nároky, které by mohla označit jako lidská práva, a prosazovat jejich uspokojování ve svých programech.

Touha po moci

všechny uvedené levicové cíle mohou být, a jistě mnohdy byly, prosazovány v dobré víře, s přáním zlepšit poměry ve společnosti. U všech ale zároveň bylo vždy možné zneužívání pro osobní touhu politiků po moci. Levicová politika je k tomu vhodná, protože obecně potřebuje pro naplnění svých cílů moc státu.

Již z první poloviny 19. století je dokladem tohoto pokušení vznik americké Demokratické strany. Stranu založili v r. 1828 Martin Van Buren – představitel severských „city machines“, městských mocenských mašinerií, postavených na pomoci znevýhodněným a přistěhovalcům – a Andrew Jackson, jeden z největších jižanských otrokářů. Levicovou rétoriku o pomoci slabším cynicky zneužili pro získání moci, a následujících 12 let byli postupně oba presidenty Spojených států.

Podobné úvahy a úmysly zatěžují demokratické systémy neustále, a v případě radikálních levicových ideologií se tak dělo a děje s tragickými následky. Touha po moci dnes nejprve hledá cesty k získání volebních hlasů. Ty bývají populistické – bez ukotvení v pevných zásadách nabízejí a slibují všemožné výhody voličům, bez ohledu na jejich prospěch či škodlivost pro dobrý vývoj společnosti, a často i bez úmyslu sliby splnit.

Jen touhou po moci lze také vysvětlit i nejnovější levicové programy objevující nová lidská práva, za něž může současná radikální levice bojovat, a nové druhy diskriminace, proti nimž může protestovat. Obecně tyto programy staví zejména na konceptech „sociální spravedlnosti“, „identitární“ politiky a „intersekcionální“ solidarity, které jsou sice nerozumné, společensky rozvratné, ale propagačně vděčné a zneužitelné. Jejich rozboru se věnoval americký publicista Douglas Murray v knize Šílenství davů (2019).

Levicové nástroje

Nástroje pro získání moci

Populismus

Populismus je slibování prospěchu a různých výhod většinou vybraným skupinám voličů, bez ohledu na to, nakolik je plnění slibů prospěšné celé společnosti. Levicový populismus se navíc neopírá o žádné pevné a trvalé zásady, principy, či pravidla, protože takové pevné zásady z principu odmítá. Základním hlediskem při volbě populistických slibů je naděje na zisk volebních hlasů.

Jedním z okruhů levicových slibů se stala pozitivní lidská práva. Řadu těchto pozitivních práv se podařilo prosadit do Všeobecné deklarace lidských práv OSN, která se tak stala určitým kodexem levicového populismu. Pozitivní práva Deklarace, jako příslib blahobytu pro všechny – levicový sen již od francouzské revoluce, byla zjevně nadsazená, ale nelevicové politické síly si pořádně neuvědomily, kam věci směřují, a nechaly levici Deklaraci prosadit. Někteří evropští delegáti schvalujícího shromáždění OSN se snažili prosadit do Deklarace také „lidské povinnosti“, ale zejména tlakem Číňanů byly tyto snahy odmítnuty.

Levicové populistické sliby měly a mají ve volebních soubojích takový úspěch, že i ostatní politické síly musely začít slibovat všemožné výhody, aby se vůbec do parlamentů dostaly. Výsledkem bylo, že všechny politické síly se staly do jisté míry levicovými, a tento stav trvá dodnes. Levicová politická propaganda označuje některé volební protivníky levice jako pravici nebo i krajní pravici, ale tato hodnocení jsou nepřesná: i tyto strany slibují výhody, které chtějí poskytnout prostřednictvím vlády, a téměř nikdy nenabízejí zlepšení stavu veřejné správy na základě platných základních životních principů, ani rozšíření osobní svobody či působení soukromých iniciativ ve správě veřejných věcí. Téměř nikdy se ani nezmiňují o potřebě přijímání transcendentního duchovního řádu pro dobrý vývoj společnosti.

Revoluce a vůdcovské skupiny

Myšlenky francouzské revoluce zapustily kořeny a v klidnější atmosféře po skončení napoleonských válek celá řada evropských intelektuálů hledala cesty, jak dosavadní feudální správní systém odstranit, a vytvořit nový, levicově spravedlivý. Již na samém počátku těchto úvah vyslovil jeden z účastníků revoluce, Francois-Noël Babeuf, přesvědčení, že lidé sami takovou změnu neprovedou. Babeuf usoudil, že bude nutné, aby prvním krokem revoluce byl převrat provedený malou skupinou osvícených revolucionářů a zavedení revoluční diktatury. Babeuf sám byl později popraven, ale jeho spoluvězeň Filippo Buonarotti jeho myšlení zachoval, a publikoval je v knize Historie Babeufovy konspirace v roce 1828. Ta se posléze stala základní inspirací pro revoluční socialisty, včetně také mladého Karla Marxe.

Vládní nástroje levice

Státní rozhodování ve veřejné správě

Svých cílů může levice dosáhnout jen mocí státu, při současném omezování svobody občanů. Klíčovým levicovým cílem je proto již od Rousseaua převést rozhodování o veřejné správě do rukou státu. To je také již od samotných počátků levice dalším zásadním rozporem mezi levicí a jejími odpůrci: Levice při správě věcí veřejných převádí co největší rozsah rozhodování do rukou státu, odpůrci levicové politiky více věří prospěšné činnosti jednotlivců a soukromých iniciativ než blahodárnosti působení státu.

I umírněná levice prosazuje své cíle působením státu, ale v rámci současně platného právního uspořádání. Příklady umírněných levicových hnutí byly zejména sociální demokracie, fabianismus a původní americký progresivismus. Oproti tomu radikální levice usiluje o úplné odstranění dosavadního režimu, jak se o to pokusili již jakobíni v průběhu francouzské revoluce. Pozdějšími příklady radikální levice byly především marxismus, fašismus a nacismus (viz samostatná hesla). Marxismus je radikální levicí vzýván dodnes.

Přerozdělování

Když levice prosazuje opatření poskytující části občanů výhody, které by vlastním úsilím nezískali, musí levice sáhnout k přerozdělování, při němž od některých občanů bere a jiným občanům dává. Takovými opatřeními jsou typicky výhody plynoucí z prosazování pozitivních lidských práv, jako různé sociální dávky, zlevněné služby, zvyšování důchodů, a různá další opatření hrazená z daní.

Socialistické přerozdělování má celou řadu škodlivých důsledků. Dávání chudým zmenšuje jejich potřebu šetřit, a tím oslabuje jejich motivaci pracovat. Jakmile začne levice v sociálním státu dávat jedněm, hned chtějí příspěvky i další. Tím se vytváří nečinná, a průběhem času i líná, vrstva společnosti žijící na úkor pracujících. Další generace těchto lidí ztrácejí povědomí, že živobytí a bohatství se dosahuje vlastním úsilím. U bohatších mizí chuť dávat a se sociálním státem mizí i vděčnost, ničí se tím jediná možná vazba mezi bohatými a chudými. V takovém prostředí se potom většinou také rozpadají rodiny, vyrůstají nemanželské děti a bují zločinnost.

Ke škodlivým důsledkům přerozdělování patří dále skutečnost, že stát při něm spotřebuje velkou část daňových prostředků na úřední šiml a korupci. Stát přitom sociální péči neumí – chudobu nenapravil, jen ji institucionalizoval. Při svém úsilí dělat všechno sám musí socialistický stát potlačovat všechny instituce, které se staraly doposud – rodinu, náboženství, charity, poskytovatele zpráv i zábavy. Pro vládu a její činitele přitom neexistuje odpovědnost za špatné kroky, která by je nutila počínat si jednak účinně, jednak šetrně – kdežto v jiné profesi si člověk každou chybu odskáče, na vládní funkce se ani nevyžaduje kvalifikace.

Když stát sebere soukromníkům zisky, bere tím na sebe i odpovědnost za investice. Stát ale investovat neumí, a jeho investiční působení bývá nehospodárné. Evropská levice vybudovala sociální stát, ale odebrala tím z hospodářství tolik peněz, že ho prakticky ochromila. Evropa tak dnes není schopna špičkového technického vývoje a zaostává tím nejenom za Spojenými státy, ale i dalšími rostoucími ekonomikami. Vzestup podnikatele, jako je Elon Musk, není dnes již v Evropě možný.

Levice obnovuje a dokonce rozšiřuje rozsah pravomocí státu i nad míru, jakou míval v monarchiích, které levice odstranila. Jen při tom přesunula zdroj legitimity nadvlády na lid, národ či pokrok. Tak tomu bylo již u Rousseauovy obecné vůle, která inspirovala kolektivismy obecně, u nacionalismu, jak byl využit například Mussolinim, Hitlerem nebo v poslední době v Rusku, i u progresivismu. Levice tak dospívá zpět k autoritářství, to ale vždy končí neúspěšně, a postižené společnosti trvale poškozuje.

Pomoc slabším občanům přitom lidská společenství poskytovala vždy, ovšem podle individuálně zjišťované potřeby. Takováto dobročinná pomoc nemusela vždy pokrýt všechny naléhavé potřeby, ale měla značné výhody. U dárců vyvolávala dobré postoje vůči obdarovávaným, a u obdarovaných naopak vděčnost vůči dárcům. Levicové neosobní rozdávání žádné takovéto vstřícné vztahy ve společnosti nevyvolává, naopak všechny podobné vztahy mezi spoluobčany ruší. Osobní pohnutky jako svědomí a stud přestávají být účinnými nástroji kontroly chování a mizí odpovědnost za vlastní život. Obdarovávaní považují příjmy od státu za samozřejmost a dokonce za jeho povinnost, a vděčnost nepociťují žádnou, obzvláště ne vůči těm, z jejichž prostředků dary dostávají. Ani dárci z procesu státního přerozdělování žádné uspokojení nemají, protože jsou jim prostředky odebírány v podstatě násilím, a navíc na účely, s nimiž mnohdy nesouhlasí.

Centralizace a potlačování soukromých iniciativ

Levicová plošná opatření přirozeně nutí vlády veřejnou správu centralizovat. Opatření uplatňují státní úředníci podle schválených celostátních zákonů a nařízení. To úředníky ještě hlouběji zbavuje vlastní iniciativy a osobního vztahu k občanům. Byrokracie se potom stává mašinerií s úplně jinými motivacemi než veřejnou službou, navíc mnohdy zkorumpovanou.

Projekt subsidiarity, doporučovaný Evropskou unií, podle nějž mají být řešení úkolů a problémů prováděna na nejnižší rozumné úrovni, bývá zcela zapomenut, nebo zůstává jen na papíře.

Centralizované postupy přirozeně znamenají útlum osobních iniciativ a nárůst pasivity občanů. Radikální levicové režimy, zejména marxistické a komunistické, nedovolují osobní iniciativy ve veřejné oblasti vůbec, prosazují uniformitu myšlení i jednání, a pasivita je v těchto režimech naprostá. To dobře znají ti, kdo životem v komunistickém režimu prošli. Výsledkem je útlum a úpadek společenského života.

Využívání krizových situací

Levice ráda využívá krizových situací, nejlépe stavu permanentní krize, protože krize utíná debatu a rozumné demokratické rozhodování. Z podobných důvodů se u levice objevuje i militarismus, protože válečný stav vytváří ideální podmínky pro kýžená reformní opatření. Proto také levice stále proti něčemu bojuje, v poslední době výrazně proti pandemii čínského viru.

Spojení s podnikateli

Ačkoli se to zdá protismyslné, autoritářská levice leckdy rozvíjí korporativismus, vítá spolupráci s velkými podnikateli. Pro ty je stabilita vlády je výhodná pro podnikání, často chtějí jen zisky a nemají proto zájem o svobodnou soutěž. V tom jim vláda může pomáhat, a spoluprací jsou i společně chráněni před socialistickou revolucí.

Mnozí podnikatelé proto hladce spolupracovali s progresivistickými režimy Woodrowa Wilsona a F.D.Roosevelta, i s levicovými totalitami fašismu a nacismu. Ne ovšem marxismu, který dal přednost znárodnění. I dnes velké podniky spolupracují s progresivistickými politiky a úředníky, s cílem potlačit konkurenci, zajistit si podíl na trhu a dobré ceny, a obecně slouží režimům jako prostředníci vládnutí. Výborně je to dnes vidět ve Spojených státech na úzké spolupráci velkých technologických mediálních firem, „Big Tech“, s americkou Demokratickou stranou.

Přehled levicových ideologií

III. 4. 1 Rousseau

Jean Jacques Rousseau byl tvůrcem ideologie, která převládla ve francouzské revoluci na konci 18. století. Společenská atmosféra ve Francii byla na revoluci zralá. Monarchie byla po skončení Sedmileté války (1756-63) ve zuboženém stavu, na pokraji finančního kolapsu. Obyvatelstvo bylo nespokojené, docházelo k hladovým bouřím. Inteligence odsuzovala monarchii i katolickou církev, která měla ve Francii od Edictu z Fontainbleau z roku 1685 monopol, a v zemi se šířil ateismus. Přední úlohu mezi intelektuály měl Voltaire, který již v roce 1763 vyzval k odstranění jak monarchie, tak i církve: „Ecrasez l‘infame!“, volal. (Zrušte tu hanebnost!)

V tomto prostředí pracoval Rousseau na svých teoriích již od poloviny století. V eseji Rozprava o nerovnosti odsoudil již v roce 1754 rodící se kapitalismus. Napsal, že zdrojem veškerého zločinu je soukromé vlastnictví, a hospodářská soutěž ničí vrozený smysl člověka pro společenství. V pozdějším spisu O společenské smlouvě neboli O zásadách státního práva (1762) předložil svou představu, jak má být společnost spravována. Smyslem státu podle něj bylo zajišťovat svobodu jednotlivců, chápanou ovšem jako důsledek „obecné vůle“ lidu. Ta ovšem nebyla definována. Měla být vyjádřena v článcích, „společenských sentimentech“, v nichž je společné dobro jasně zřetelné, a bez jejichž dodržování člověk nemohl být dobrým občanem. Kdo se obecnou vůlí lidu neřídí, má zemřít: „Pokud se někdo, veřejně seznámený s těmito dogmaty, chová, jako by jim nevěřil, nechť je potrestán smrtí.“ Společnost měla být ke svobodě donucena. Rousseau se také domníval, že člověk může být špatný jenom proto, že jej špatným vychovává společnost. Dlouhodobě přijímaná představa o přítomnosti zla a hříchu vedle dobra byla podle něj chybná, člověk je od přírody dobrý. Pokud se zlepší podmínky ve společnosti, budou i lidé lepší. „Všechno je dobré, co přichází z rukou Stvořitele; všechno se kazí rukama člověka.“ Rousseau předznamenal pozdější levicové sociální inženýrství.

Voltaire a Rousseau uvedli v život základní kameny budoucích levicových ideologií. Voltaire a jeho souputníci požadovali odstranění náboženství, aniž nabídli náhradu, která by společnosti dala duchovní oporu srovnatelnou s křesťanským učením; inspirováni Newtonovými objevy nabídli místo toho vědu a vysvětlování společenských dějů tak, jako věda vysvětlovala fyziku (Newton) a později také biologii (Darwin – člověk se vyvinul z opice, život je boj o přežití). Rousseau prohlásil, že člověk je od přírody dobrý, špatné byly doposud společenské instituce. Je tedy úkolem společnosti vytvořit nové instituce a nový správní systém, podle „obecné vůle“, a tím se zlepší i kvalita samotných lidí. Všechno zlo přitom pochází od soukromého majetku, a proto je potřeba potlačit kapitalismus.

Rousseauovy myšlenky vzali za své radikálnější revolucionáři. Ti, po obsazení Bastily v červenci 1789 a v průběhu pokusu reformovat monarchii, který započal sám král již v květnu toho roku, vybudovali vlastní mocenskou strukturu, Jakobínský klub. Postupně vzniklo i několik tisíc jeho poboček po celé zemi, které dohromady nabyly podobu jakéhosi sekulárního puritánského kultu, který oslavoval „lid“ a skupinu svých vůdců vyzdvihl za své kněze.

Ve jménu lepšího a spravedlivého světa směřovali jakobíni k vytvoření prvního levicového totalitního režimu. Nedopadlo to dobře. V srpnu 1792 se zmocnili se vlády, uvěznili krále, rozpustili Shromáždění a vyhlásili republiku. V lednu 1793 potom krále popravili, a propuklo běsnění s desítkami tisíc obětí. Tomu posléze podlehl i jejich vůdce Danton, a později i jeho popravčí Robespierre. Robespierre byl oddaným následovníkem Rousseaua, ale stal se nejkrutějším revolucionářem: „Ve Francii jsou jen dvě strany: lid a jeho nepřátelé. Musíme vyvraždit ty odporné zločince, kteří neustále konspirují proti právům člověka … Musíme vyvraždit všechny naše nepřátele.“ Tuto první krvavou levicovou revoluci ukončil až Napoleon o dva roky později.

III. 4. 2 Francouzská revoluce

Francie byla na konci 18. století hospodářsky vyčerpaná po sedmileté válce (1756-63), panovník navíc uvalil na obyvatelstvo vysoké daně. V 70-tých letech dokonce docházelo k hladovým bouřím. Součástí korupčního vedení země byla i katolická církev, od roku 1685 ve Francii monopolní na základě Ediktu z Fontainebleau Ludvíka XIV. Podobně jako po habsburském restitučním ediktu z r. 1629 Francii po ediktu opustily desetitisíce protestantů. Katolickou církev ale v průběhu 18. století stále více lidí odmítalo, a v zemi se šířil ateismus. V této atmosféře se stále hlasitěji ozývaly kritické hlasy intelektuálů jak proti monarchii, tak proti církvi.

Nejostřejší byl Voltaire, vlastním jménem Francois-Marie Arouet, který vyzýval přímo k odstranění církve i monarchie: „Ecrasez l‘infame!“ (Zrušte tu hanebnost!). Voltaire nejdříve odsoudil náboženství a církev [11] jako absurdní a směšné, a poté se pustil i do monarchie. Po něm následovali další ateističtí intelektuálové, mezi nimi zejména Diderot, který se přidal k Voltairově kritice režimu, a je znám svým výrokem „lidé nebudou svobodní, dokud nebude poslední král uškrcen střevy posledního kněze“.

Zároveň získávaly na síle nové vědecké poznatky, zejména fyzikální a biologické, pro něž nejvýznamnějším impulsem byly Newtonovy Matematické principy přírodní filosofie vydané v roce 1687. Začínalo se zdát, že svět bude možné „racionálně“ vykládat na základě všeobecných přírodních zákonů, namísto náboženských pouček odvozovaných od Boží vůle. I Voltaire byl tímto novým pohledem na svět přesvědčen a již v roce 1737 vydal Elements of the Philosophy of Newton.

Všechno toto nové myšlení dostalo název osvícenství a kvasilo při setkáních v pařížských elegantních salonech. Voltaire a jeho souputníci tu prosazovali odstranění dosavadního společenského řádu postaveného na křesťanském náboženství a jeho nahrazení úplně novým uspořádáním opírajícím se o vědu a rozum.

Základní ideologií francouzské revoluce se staly myšlenky filosofa Jeana Jacquesa Rousseaua, který na svých teoriích pracoval již od poloviny století. V eseji Rozprava o nerovnosti z roku 1754 odsoudil rodící se kapitalismus. Napsal, že zdrojem veškerého zločinu je soukromé vlastnictví, a že hospodářská soutěž ničí vrozený smysl člověka pro společenství. V pozdějším spisu O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva (1762) předložil svou představu, jak má být společnost spravována. Smyslem státu podle něj bylo zajišťovat svobodu jednotlivců, chápanou ovšem jako důsledek „obecné vůle“ lidu. Ta měla být vyjádřena v článcích, „společenských sentimentech“, v nichž je společné dobro jasně zřetelné, a bez jejich dodržování člověk nemohl být dobrým občanem. Kdo se obecnou vůlí lidu neřídí, má zemřít: „Pokud se někdo, veřejně seznámený s těmito dogmaty, chová, jako by jim nevěřil, nechť je potrestán smrtí.“ Společnost tedy měla být ke svobodě donucena. Rousseau se také domníval, že člověk může být špatný jenom proto, že jej špatným vychovává společnost. Pokud se ale zlepší podmínky ve společnosti, budou i lidé lepší. Předznamenal tak pozdější levicové sociální inženýrství.

Rousseauovy myšlenky vzali za své radikálnější revolucionáři. Ti, po obsazení Bastily v červenci 1789 a v průběhu pokusu reformovat monarchii, který započal sám král již v květnu toho roku, vybudovali vlastní mocenskou strukturu, Jakobínský klub, který se stal největší z řady frakcí v novém Národním shromáždění. Jejich cílem byla úplná likvidace dosavadního řádu a vybudování řádu úplně nového, založeného na vědě a rozumu. Postupně vzniklo i několik tisíc poboček klubu po celé zemi, které dohromady nabyly podobu jakéhosi sekulárního puritánského kultu, který oslavoval „lid“ a skupinu svých vůdců vyzdvihl za své kněze.

Ve jménu lepšího a spravedlivého světa směřovali jakobíni k vytvoření prvního levicového totalitního režimu. Nedopadlo to dobře. V srpnu 1792 se zmocnili vlády, uvěznili krále, rozpustili Shromáždění a vyhlásili republiku. V lednu 1793 potom krále popravili, a propuklo běsnění s desítkami tisíc obětí, bez platných zákonů a bez respektování mravních pravidel. Teroru posléze podlehl i vůdce jakobínů Danton, a později i jeho popravčí Robespierre. Robespierre byl oddaným následovníkem Rousseaua, ale stal se nejkrutějším revolucionářem: „Ve Francii jsou jen dvě strany: lid a jeho nepřátelé. Musíme vyvraždit ty odporné zločince, kteří neustále konspirují proti právům člověka … Musíme vyvraždit všechny naše nepřátele.“ Tuto první krvavou levicovou revoluci ukončil až Napoleon, který v listopadu 1799 provedl převrat a stal se vládcem Francie.

Všechny hlavní Rousseauovy myšlenky pozdějším levicovým hnutím zůstaly – nenávist ke kapitalismu, rozhodující úloha „vůle lidu“, násilí jako nástroj k dosažení cílů, vytváření lepší společnosti, nových lidí, a k tomu i Voltairův ateismus.

Pozoruhodná byla zaslepenost francouzských revolucionářů, kteří vůbec nebrali v úvahu myšlenky a výsledky souběžně probíhající revoluce americké. Ta se ovšem výrazně lišila především skutečným úsilím osvobodit jednotlivce, hloubkou protestantské křesťanské víry a silou důvěry v tržní hospodářství.

III. 4. 3 Utopický socialismus

Francouzská revoluce skončila bez výsledků, osvícenské touhy po svobodě rozumném vědeckém řízení společností vymizely v Evropě do ztracena, a Evropa byla po napoleonských válkách zdevastovaná. Stabilitu jí vrátil Vídeňský kongres, ovšem bylo to obnovení stability starých režimů, kterým již lidé nevěřili. Myšlenky na změnu těchto režimů se ovšem dál rozvíjely a vyvinuly se v řadu vizí lepšího a spravedlivějšího světa, které dostaly název „socialismus“.

Jednou ze skupin takových myslitelů byli snílci, kteří vytvořili řadu teorií, které se sice nedočkaly praktického uplatnění, ale pomohly položit základy pozdějšího socialismu. Tito lidé byli inspirování utrpením, které viděli. Hledali dokonalé uspořádání společnosti a vysloužili si pojmenování „utopičtí socialisté“. Nejznámějšími mezi nimi se stali Francouzi Saint-Simon a Fourier, a Angličan Robert Owen. Všichni vycházeli z rousseauovského dogmatu o přirozeném dobru člověka, byli ateisté a věřili ve voltairovský systém vědecky založených zákonů, kterými by se společnost měla řídit, podobně jako se fyzický svět řídil zákony Newtonovými.

Psychicky nevyrovnaný hrabě de Saint-Simon, který si představoval, že je převtělením Sokrata a Karla Velikého, napsal celou řadu spisů a knih, jejichž obsah ocenil Engels takto: „U Saint-Simona nacházíme takovou souhrnnou šíři názorů, že u něj najdeme v zárodku téměř všechny myšlenky pozdějších socialistů, které nejsou striktně ekonomické.“ (Socialismus: Utopický a vědecký, 1880) K těm myšlenkám patří převzetí Rousseauovy teorie ušlechtilého divocha, levicová víra v hodnotu odborníků a technokratů pro hladké fungování společnosti, přesvědčení, že příliš svobody jednotlivců by bránilo dobré práci odbornických elit, a také přesvědčení, že levicový projekt je přirozeným důsledkem historického pokroku ke stavu trvalého míru, prosperity a štěstí.

I Francois Fourier byl podivín. Jeho představa lepšího světa spočívala ve vytváření malých komunit, které nazýval falangami, v nichž by lidé mohli dávat průchod svým vášním a všemu, co by rádi dělali. Několik takových komunit dokonce překvapivě i vzniklo. Jinak nemělo Fourierovo filozofování žádné dopady, jen to, že Marx se později odvolával na jeho kritické názory na kapitalismus a o potřebě učinit práci přitažlivější a svobodnější.

Robert Owen byl na rozdíl od předchozích sám mimořádně nadaný podnikatel, který byl zhrozen podmínkami, v nichž tehdejší dělníci pracovali. V továrně v New Lanark u Glasgowa, pro kterou nejprve pracoval a v roce 1800 s několika společníky koupil, zaváděl změny, které pracovní podmínky dělníků zlepšovaly. Zkrátil pracovní dobu na 10 a půl hodiny, zřídil v New Lanarku obecný fond, do nějž přispívali zaměstnanci a z nějž hradil zdravotní péči pro všechny obyvatele městečka, pro malé děti zřídil školu i mateřskou školku, pracovat u něj děti mohly až od deseti let. Jeho reformy se staly inspirací pro další reformní úsilí 19. století. Owenovi samotnému ale úspěchy New Lanark nestačily, a v roce 1830 se pustil do odvážnějších, a utopičtějších, projektů ve Spojených státech. Založil tam několik komunit, do kterých investoval své jmění, ale na dálku je nemohl dobře řídit, a žádná tak netrvala déle než několik měsíců.

III. 4. 4 Marxismus

Marxismus je radikální socialistická teorie vycházející z myšlenek Karla Marxe. Jejími hlavními prvky jsou násilné babeufovské převzetí moci organizované malou skupinou přesvědčených revolucionářů, vytvoření diktatury proletariátu, ateismus nahrazující náboženství vědou, převedení výrobních prostředků do rukou státu a mezinárodní spolupráce. Takto vytvořený režim měl podle Marxe vést zákonitým vývojem od kapitalismu k ideálnímu společenskému uspořádání, kterému marxisté dali název komunismus. V komunismu bude každý vkládat do společného bohatství podle svých schopností, a dostane podle svých potřeb.

Marxismus měl několik inspiračních zdrojů. Prvním z nich byly úvahy účastníka francouzské revoluce Francoise-Noëla Babeufa. Babeuf sám byl popraven, ale jeho spoluvězeň Filippo Buonarotti jeho myšlení zachoval, a publikoval v knize Historie Babeufovy konspirace v roce 1828. Babeuf si upřímně přál zlepšení poměrů chudých, ale dospěl k přesvědčení, že lidé sami potřebné reformní změny neprovedou. Jedinou cestou, jak odstranit dosavadní systém, monarchie, církve i rodící se kapitalismus, byl násilný převrat provedený skupinou oddaných socialistů revolucionářů a ustavení revoluční diktatury. Babeufova kniha se stala základní inspirací pro revoluční socialisty, a zejména také pro mladého Karla Marxe. I Vladimír Lenin se na Babeufa opakovaně odvolával, když budoval svou osobní komunistickou diktaturu v Rusku.

Podstatnou inspiraci čerpal Marx z Hegela. Na konci 30. let 19. století se začala v kavárně Hippelova vinárna v Berlíně scházet skupina levicových „mladých Hegelovců“. Tito mladí Hegelovci byli ateisté fascinovaní pokusy utopických socialistů o vytvoření lepšího způsobu řízení společnosti a lepšího světa pro všechny. Studovali Hegela, a všichni také četli Buonarottiho. Jejich berlínský hegelovský Doktorklub s Marxem a již také Engelsem zaplavil v letech 1838-43 Německo svými levicovými pamflety, novinami, filosofickými statěmi. Získali i uznání veřejnosti, pak ale na jejich činnost vláda šlápla censurou a jejich vliv utlumila. Jak popisuje Engels (Socialismus: utopický a vědecký,1880), jejich příznivci se v průběhu toho dění stali komunisty.

Mladý hegelovec Marx plně převzal Hegelovo tvrzení, že historie postupuje dialektickým systémem teze a antiteze k eschatologickému naplnění na konci času. Pro naplnění Babeufova přesvědčení, že socialistická revoluce musí být uskutečněna násilně, si jako nositele vybral proletariát, který měl diktaturu proletariátu zavést. „Je jenom jedna cesta, jak vražedná smrtelná agonie staré společnosti a krvavé porodní bolesti nové společnosti mohou být zkráceny, zjednodušeny a soustředěny, a tou cestou je revoluční teror,“ napsal v Neue Rheinische Zeitung v listopadu 1848.

Význam proletariátu pro Marxe vyplýval z představy, že jediným zdrojem hodnoty je práce – materiální výroba, okolo níž stavěl své ekonomické myšlení. K proletářské revoluci sice podle Marxe – a „vědeckého“ komunismu – mělo dojít nevyhnutelně, po zhroucení kapitalismu, v rámci historického třídního boje, ale Marx k tomu přidal možnost vše vzít do ruky a zrychlit – „zkrátit a zmenšit porodní bolesti“ (Kapitál). Konečným výsledkem měl být trvalý mír, prosperita a štěstí v komunismu.

Ve druhé polovině 19. století velká část socialistů marxismus odmítla, s pochopením, že nemůže fungovat. Usoudili, že masy kapitalismus nesvrhnou a k třídnímu boji nedojde, protože dělníkům jde i při jejich stávkách jen o lepší životní podmínky. Předvídavou kritiku vyslovil již okolo roku 1870 anarchista Bakunin: „V Marxově proletářském státě si budou všichni rovni, bude ale vláda, a bude to extrémně složitá vláda, bude řídit vše nejenom politicky ale i ekonomicky, soustředí v rukou výsledky výroby, rozdělování bohatství, kultivaci půdy, obchod i užívání kapitálu, stát bude jediným bankéřem. Vznikne vláda vědecké inteligence, ta nejaristokratičtější, nejdespotičtější, nejarogantnější a nejelitističtější ze všech režimů. Svět bude rozdělen na menšinu vládnoucí ve jménu poznání a ohromnou nebohou nevědomou většinu. Takový režim nepochybně vyvolá odpor, a tak bude „osvícená“ a „osvobozující“ vláda pana Marxe muset mít nemalou armádu na potlačení odporu.“

Proti marxismu se celkem přirozeně postavila i katolická církev. Papež Pius IX. vydal již v roce 1846 encykliku Qui Pluribus (O víře a náboženství), a v ní se zmínil i o komunismu: „… velmi trpká válka … je rozdmýchávána lidmi spojenými v nezákonné alianci … K tomuto cíli také míří příšerná doktrína komunismu … ze všech nejvíce v rozporu se samotným zákonem přírody. Pokud by byla tato doktrína přijata, následovalo by úplné zničení všech zákonů, vlády, vlastnictví, ba samotného lidského společenství.“ V zásadní kritice komunismu a socialismu pokračoval i jeho následník Lev XIII. v encyklice Rerum Novarum vydané v roce 1891. Velmi předvídavě varoval před zkázou života společností a rodin, k níž by komunismus vedl.

Učení, které Marx okolo svých představ v průběhu následujících desetiletí vytvořil, dává dodnes základ pro usilování radikální levice. Předním Marxovým následovníkem byl V. I. Lenin, který v Rusku vybudoval doposud nejhrůznější levicovou diktaturu, sovětský komunismus. Babeufovo přesvědčení, že revoluci musí vést malá skupina profesionálních radikálů, se stalo základní inspirací i pro další socialistická hnutí, především pro italský fašismus a Hitlerův nacismus. Obě tato hnutí ale marxismus a jeho proletářský internacionalismus odmítla, k velké nelibosti Leninova následníka Stalina. Sovětský komunismus po 2. světové válce převzaly i další země, zejména také Číňané, kteří jej pěstují dodnes. Ve všech těchto zemích ale tyto pokusy vedly k násilí, rozbíjení rodin, a úpadku společností, i jejich hospodářství a zejména kultury.

III. 4. 5 Komunismus

Komunismus je krajní podoba socialismu, při níž má být dosaženo naprosté rovnosti mezi členy společenství. Všichni mají stejnou povinnost pracovat pro společenství, a všichni dostávají, či mohou si brát, ze zdrojů společenství přiměřeně, co potřebují. „Každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb.“ (Komunistický manifest, 1848)

Komunismus se objevoval v literatuře – například již v Utopii Thomase Morea nebo později ve Statečném novém světě Aldouse Huxley – ale ve skutečném životě se jej úspěšně uskutečnit nepodařilo. Nejblíže byly úspěchu israelské kibucy, které ovšem byly spíše státním sociálním zařízením v rámci silného demokratického státu. Název „komunismus“ si pro sebe přivlastnili teoretici marxismu a později sovětská bolševická diktatura, která svou moc o marxismus opírala. To ovšem byl pragmatický mocenský režim, který s komunismem neměl nic společného. Všichni museli dělat, co jim nařídila komunistická strana, včetně proletariátu, jehož zájmy a budoucím blahobytem komunistická strana svou diktaturu kryla. Strana se snažila řídit ve společnosti vše, i názory lidí, které intenzivně přetvářela ve svůj prospěch prostřednictvím manipulativního vzdělávání a dezinformačního mediálního monopolu.

Základy sovětského komunismu (dále jen komunismus) položil Lenin, a po něm je dopracoval Stalin. Leninovou ideologií byl zpočátku marxismus, s jeho proletářskou revolucí, znárodněným hospodářstvím a internacionalismem. Ale Leninovou hlavní motivací bylo získat a držet moc, bez velkých ohledů na proletáře, kterých v Rusku mnoho nebylo. Prvotním impulsem pro vstup do politiky byla pro něj poprava jeho staršího bratra za atentát na cara Alexandra II. – Lenin se chtěl pomstít. Stejnou motivaci, získat a držet moc, měl potom i Stalin a všichni jeho následníci až po Gorbačova.

Marxismus je pro krajní levici zajímavý dodnes svou představou zákonitého vývoje k budoucímu komunistickému blahobytu. Je tomu tak nejenom v zemích, kde komunismus sovětského typu dodnes vládne, jako je především Čína, ale i v zemích, kde se levici podaří získat moc, jako ve Venezuele, nebo kde se o to levice pokouší, jako dnes ve Spojených státech. Marxismus a komunismus sovětského typu si udržují přitažlivost využíváním mýtů rovnosti, spravedlivé dělby majetku, či zdravotnictví pro všechny a zadarmo.

Všude, kde se komunismus dostal k moci, dovedl postižené země k úpadku a dlouhodobému hospodářskému a mravnímu poškození společnosti – v zemích bývalého sovětského bloku, Venezuele, Severní Korei. Výjimkou by se někomu mohla zdát Čína, ale její současný totalitní vývoj varuje.

III. 4. 6 Fabianismus

V Anglii se vyvinula samostatná podoba umírněného socialismu, fabianismus. Fabian Society byla založena v lednu 1884, členy se stali mj. H.G.Wells, George Bernard Shaw a Virginia Woolf. Fabianisté o sobě mluvili jako o socialistech, ale neútočili na vyšší třídy, naopak u nich hledali spolupráci a pomoc. Svou společnost pojmenovali po římském vojevůdci Fabiovi, který se proslavil tím, že dával přednost vyhladovění protivníka před přímým útokem.

Kdežto na evropském kontinentu převládalo třídní uvažování, nepřítelem byl kapitalismus, nespravedlivé držení moci bohatými, a bohatí vůbec, anglický fabianismus se sice také stavěl proti kapitalistům, ale nijak radikálně. Jak to popsal G.B.Shaw, scházeli se v klubech, což „nepochybně zabránilo členství pracujících“. Fabianisté neuvažovali o předání moci a bohatství nižším třídám, chtěli se jich zbavit! Zároveň se vyhnuli útokům proti křesťanství i proti vládnoucí třídě. Věnovali se společenským problémům filosoficky a vědecky, s cílem zlepšit společenský řád, udělat z Anglie lepší místo pro všechny občany.

Svým mírným přístupem dosáhli fabianisté pro levicové cíle velkých úspěchů. Prohlašovali, že pro svůj cíl odstranění osobního a třídního majetku budou postupovat cestou šíření socialistických názorů v ekonomice, etice a politice. V r. 1895 založili a financovali London School of Economics, která posléze pro tyto účely vychovávala levicové elity, a v r. 1900 založili Labour Party. Zároveň ale nechtěli vytvářet „třídní vědomí“, protože by to škodilo pokojnému šíření jejich principů ve společnosti. V tomto směru tedy byli pravým opakem revolučního marxismu. Fabianisté byli první mezi levicovými hnutími, kteří do svých programů přidali eugeniku, částečně pod vlivem tehdy široce přijímaného darwinismu [12] . Nikdy ale neuspěli v pokusech uložit eugeniku do zákona.

Mírný postup fabianistů způsobil, že socialistické myšlenky získaly v britské společnosti vážnost a měly později ve 20. století hluboký a trvalý vliv na britskou politiku.

III. 4. 7 Anarchismus

Anarchismus je teorie života a veřejné správy bez vlády. Nejvhodnější definicí anarchismu se zdá být: Anarchisté jsou proti správní hierarchii; přejí si řešení správních i životních úkolů skupinami jednotlivců, kteří se spojují podle potřeby, ale nemají řídící osobu. Ovšem zároveň se dá říci, že každý anarchista definuje anarchismus jinak.

Prvním anarchistou byl přední anglický intelektuál William Godwin, alespoň soudě podle knihy, kterou napsal již v roce 1793 jako kritiku Burkeových úvah o francouzské revoluci: Enquiry Concerning Political Justice, and Its Influence on Morals and Happiness. V knize přebíral z Rousseaua a mj. argumentoval, že by bylo správné odstranit vládu a žádnou novou již neustavovat.

Anarchisté se historicky věnovali útokům proti hierarchiím jakéhokoli druhu, ale nikdy se nepokusili o vybudování společnosti bez vůdců. Předními osobnostmi anarchismu 19. století byli Pierre-Joseph Proudhon, Michail Bakunin a princ Petr Kropotkin. Proudhon byl současník Marxův, a v řadě věcí zastával podobné názory – např. „vlastnictví je krádež“ a „Bůh je stupidita a zbabělství, pokrytectví a faleš, tyranie a miserie; Bůh je zlo“ – Pierre-Joseph Proudhon: The Philosophy of Poverty, 1847. Brzy se ale proti Marxovi postavil, když varoval proti „vůdcům nové netolerance“, a postavil se proti násilným revolucím. Proudhon se stavěl vedle socialismu také proti kapitalismu – cítil se střední třídou, kterou ohrožovalo obojí. V tom byl předchůdcem fašismu.

Bakunin byl naopak revolucionář, ale ani on Marxe nijak neobdivoval. Svými boji na barikádách si získal u levice obdiv, který mu Marx záviděl. Jeho charismatu se Marx tak obával, že kvůli němu přesunul ředitelství Internacionály z Londýna do New Yorku. Bakunin pozvedl anarchismus k polo-mýtické reputaci a inspiroval anarchistické násilí konce 19. a začátku 20. století. Obětmi tohoto násilí se stali například americký president William McKinley a habsburský arcivévoda František Ferdinand.

III. 4. 8 Americký progresivismus

Amerika dlouho odolávala evropskému socialismu. Byla silně náboženská, věřila v kapitalismus, a její svoboda a prosperita přitahovala přistěhovalce z Evropy i odjinud. První socialistické myšlenky s sebou přivezli právě evropští přistěhovalci. Levicová činnost začala odborovým sdružováním po konci občanské války. Prudký rozvoj hospodářství s sebou přinesl občasné krize, nezaměstnanost, ve městech byla chudina, a celý systém měl i řadu dalších nedostatků. Podobně jako v Evropě se posléze objevili nespokojení intelektuálové, a v 90. letech vzniklo silné reformní hnutí, které bylo motivováno myšlenkami společenského pokroku a přijalo název „progresivismus“.

Progresivismus bylo hnutí desítek tisíc lidí po celé zemi, kteří si představovali, že s pomocí vlády vyřeší všemožné problémy vyvolané industrializací, urbanizací, přistěhovalectvím, a korupcí. Byl podobný anglickému fabianismu – nebyl radikální, nešlo mu o revoluci, ale o reorganizaci společnosti. I progresivismus měl své utopické křídlo, jeho nejvýznamnějším plodem byla kniha Edwarda Bellamyho, Looking Backward, z roku 1887. Bellamyho kniha, dodnes vydávaná, byla fantazií o v podstatě komunistické společnosti a byla nadšeně přijata. Motivovala americký socialismus a vytvořila živnou půdu pro pozdější reformy propagované progresivci, zejména po krizi roku 1893. Důraz progresivismu se přitom postupně přesunul ke kritice velkých kapitalistů a nutnosti omezit jejich svévoli.

K progresivismu se hlásili lidé různého zaměření. Na místní úrovni to byli místní aktivisté a reformátoři se snahou pomoci místním chudým, hledali a kritizovali korupci, prosazovali reformy na pracovištích a minimální mzdu, stavěli se proti dětské práci a mravnímu úpadku, stavěli domovy pro chudé. Ve městech se objevili propagátoři socialismu, většinou intelektuálové a umělci. K těm patřil například i Jack London, který s Uptonem Sinclairem založil Intercollegiate Socialists Society (Socialistickou společnost vysokých škol). Ta měla velký vliv na pozdější úspěchy americké levice, stala se jakousi páteří progresivismu, a později také Rooseveltova New Dealu. K progresivismu se hlásili i někteří novináři. Ti se snažili rozdmýchávat reformní cítění, vyhledávali v současném systému korupci a hamižnost, a pouštěli se i do kritiky mocných, např. Rockefellera.

Významnou skupinou mezi progresivci byli věřící, příznivci hnutí Social Gospel. Ti požadovali od vlády zejména reformy ohledně chudoby, alkoholismu, zločinnosti, rasového napětí, chudinských čtvrtí, či dětské práce. Předním členem Social Gospel byl profesor ekonomie Richard Ely na Princetonu, mezi jehož oddané žáky patřili dva budoucí progresivističtí presidenti: Theodor Roosevelt a Woodrow Wilson. Wilson se také stal členem Social Gospel, a podílel se na jeho programovém prohlášení. V něm tehdy napsal: „laissez-faire není v politice spolehlivé a není zodpovědné mravně, konflikt mezi kapitálem a pracujícími nelze vyřešit bez společného úsilí církve, státu a vědy“. Do progresivismu tak přibyl odpor ke kapitalismu a nutnost státních zásahů do hospodářství, začínalo směřování k „welfare state“, hledání „třetí cesty“ proti neviditelné ruce trhu, mezi „runaway“ kapitalismem a marxismem.

Progresivci obdivovali ruskou revoluci. Pro Wilsona pád cara umožnil vstup do války, protože už neměl jako spojence despotický režim. Američtí novináři vyrazili do Moskvy, mezi nimi se nejznámějším stal John Reed, který plně podporoval „rudý teror“ a napsal knihu Deset dní, které otřásly světem. S nimi začalo století úmyslných lží a užitečné idiocie amerických levičáků, kteří prostě odmítli vzít na vědomí odpornost bolševického režimu.

Konečně nelze přehlédnout ještě jednu nápadnou součást progresivismu, tehdy i v Evropě bující eugeniku. Byla ospravedlňována darwinismem, z nějž eugenici vyvozovali možnost brát společenské problémy jako biologické. Američtí progresivci se stali propagátory eugeniky srovnatelní svým zápalem jen s nacisty, a Woodrow Wilson mezi nimi patřil k nejaktivnějším. Jako guvernér státu New Jersey nechal schválit nejtvrdší zákon proti rozmnožování nežádoucích. Zákon sepsal dr. Katzen-Ellenbogen, pozdější vraždící doktor v Buchenwaldu. Tuto část své minulosti by ovšem americká i evropská levice hodně ráda vymazala.

První progresivistické reformy zavedl president Theodor Roosevelt, vytvářel počátky regulačního státu a centralizace vládní kontroly průmyslu. Říkal, že občan má užívat svůj majetek podle toho, jak to určuje „public welfare“. Kapitalismus se pomalu stával i pro americkou levici nepřítelem, progresivci kritizovali nespravedlivé držení moci bohatými, a bohaté vůbec. Rooseveltovy úspěšné kroky se staly precedentem pro pozdější vznik dalších a dalších vládních úřadů. V jeho očích byl progresivismus moralistické tažení, snaha dát Americe moderní stát. Progresivci prosazovali reformy veřejného vzdělávání, zdravotnictví pro veřejnost, volební právo pro ženy, prosadili 8-hodinovou pracovní dobu a skoncovali s dětskou prací – stejně jako fašisté a nacisté, a v podstatě ze stejných důvodů.

Za presidenta F.D.Roosevelta byl v Americe progresivismus přejmenován na liberalismus, a tak to vydrželo až do vlády presidenta Baracka Obamy. V průběhu Obamovy vlády si ale američtí levičáci zase začali říkat progresivci. Tento nový progresivismus ovšem již není motivován někdejšími dobře míněnými přáními zlepšit život společnosti a dát mu víc spravedlnosti. Je to mnohem spíše manipulativní nástroj dnešní levice pro získání volebních hlasů a moci. Jeho obsahem jsou cíle popsané zde v kapitole „Současná levice“, multikulturalismus, a rezignace na tradiční principy Západní civilizace spojená s mravním relativismem.

III. 4. 9 Georges Sorel a teorie mýtu

Socialistickým snahám významně přispěl francouzský filosof, socialista-anarchista Georges Sorel (1847-1922). Začínal s Marxem a vycházel z přesvědčení, že proletariát má vlastnit výrobní prostředky. Velký dojem na něj učinila síla stávkového hnutí v celé Evropě na přelomu století, kdy statisíce lidí dokázaly vstoupit do stávky. V jeho představě by generální stávka vyvolaná odbory mohla být nástrojem k revolučnímu převzetí moci. Krotká parlamentní cesta pro něj k cíli nevedla, Sorel následoval Babeufa a hledal cestu násilného převratu.

Sorel si ale uvědomil, že již samotná myšlenka na generální stávku má sílu motivovat dělníky a vyvolat strach kapitalistů. Dělníci vnímají a chápou dobrý mýtus intuitivně, nepotřebují žádné učené vysvětlování. Pro Sorela to byl „mýtus“ generální stávky, který umožňuje probudit sílu schopnou prosadit změnu. Podle Sorela právě mýty stály za všemi velkými hnutími historie, i například křesťanství a jeho mravní principy, nebo ochota jít umírat s vojevůdci jako byl Napoleon. Lidé umřou pro přesvědčení, ne pro pravdu, psal také jiný francouzský filosof 19. století Joseph Renan.

Tento Sorelův postřeh se stal jedním z nejdůležitějších nástrojů revoluční levice. Mýtus je mnohem přesvědčivější než pravda, rozum, ekonomické teorie či nudné filosofické debaty. Hledání, vytváření a propagace vhodných mýtů, které mohou motivovat masy, vidíme u všech úspěšných levicových vůdců dalších let. Lenin využil vědecký marxismus, Mussolini národní jednotu a odborový syndikalismus, Hitler rasovou čistotu a nadřazenost. I dnešní levice využívá podobné mýty pro své mocenské cíle – klimatickou změnu, rasovou diskriminaci, „genderovou“ svobodu.

III. 4. 10 Woodrow Wilson

Progresivistické Republikány Roosevelta a Tafta vystřídal v roce 1913 progresivista Demokrat, Woodrow Wilson, s kořeny v Social Gospel. Byl přesvědčen, že byl k presidentství předurčen Bohem. Kdežto první progresivci se věnovali praktickým úkolům, jak pomoci lidem v nouzi, Wilson se pohyboval v prostoru vznešených předstírání – s city pro „lid“, „lidstvo“, „proletariát“, „chudé“, „utlačované“, jejichž propagace se obešla bez potřeby mít osobní mravní úroveň, stačilo sentimentální zdání soucitu.

Wilson a jeho souputníci byli sociální darwinisté, eugenici, věřili, že stát dokáže vytvořit čistou rasu a společnost nových lidí. Po uvedení filmu The Birth of a Nation v r.1915 obnovil Wilson Ku Klux Klan, pod Wilsonovým eugenickým vedením bylo dokonce propagováno zabíjení nežádaných a vadných miminek. Proměna společnosti měla začít v domovech – vznikla celá síť organisací, které měly odebírat výchovu dětí rodinám. Wilson, když přednášel na Princetonské universitě, prohlašoval, „naším problémem je udělat děti tak nepodobné jejich otcům, jak jen to je možné“.

Tradiční „checks and balances“ byly pro Wilsonovské progresivisty protivnou zábranou, tak jako později pro fašisty, nacisty i komunisty. Wilson sám se stal vyznavačem centralizovaného parlamentního systému a imperiální moci presidenta. Systém daný Ústavou byl pro progresivisty svazující, například tvrzením Deklarace nezávislosti, že všichni lidé jsou si rovni. Ústava by se podle Wilsona měla přizpůsobovat historickým okolnostem. (V tom mimochodem pokračuje dnešní americký levicový koncept „living constitution“.) Podařilo se mu například v tomto duchu prosadit 17. dodatek k Ústavě o lidové volbě federálních senátorů, který znamenal omezení nezávislosti států. (Do té doby vysílaly federální senátory do Washingtonu kongresy států.)

Mezi lidmi a státem se podle Wilsona měla vytvořit organická vazba, odrážející „true spirit“, skutečného ducha lidu – odezva Rousseauovy „obecné vůle“, podobně jako později u nacistů Volksgeist. Esencí Wilsonova progresivismu bylo, aby jednotlivec spojil své zájmy se státem. Tento progresivistický kolektivismus měl být novou svobodou, další připomínka Rousseaua, jako podobně u nacistů Arbeit macht frei. Intelektuální ovzduší v Americe bylo silně ovlivněno Německem, polovina ekonomické a humanitní špičky studovala v Německu a progresivističtí Američané zde převzali Bismarckův socialismus shora. Bismarck byl také původcem konceptu Třetí cesty, jeho cílem bylo předejít demokratickým požadavkům předběžným splněním přání lidí.

Wilsonovy diktátorské postoje se plně projevily za války. Zavedl skutečnou levicovou diktaturu, s censurou, propagandou a policejním státem, první svého druhu. Ve státní správě zaměstnával výlučně progresivce. Zřídil lepší a účinnější ministerstvo propagandy, než se kdy povedlo Mussolinimu, zaměstnal stovky tisíc lidí, kteří prováděli nátlak na občany a vedl surovou kampaň proti tisku. Zatčeno a uvězněno bylo víc lidí, než v Itálii za celá 20. léta, a občanské svobody byly poslední tři roky Wilsonovy vlády omezeny víc než Mussolinim za celých prvních 12 let. Nechal schválit Espionage Act (1917) a Sedition (neposlušnost) Act (1918), ministerstvo spravedlnosti vytvořilo American Protective League, jehož pracovníci dostali úřední placky a dohlíželi na občany, spolupracovníky i přátele, četli poštu sousedů. Předním Wilsonovým poradcem byl Walter Lippmann, podle nějž musela být osobní svoboda podřízena řádu. Říkal, že občané jsou mentálně jako děti, a musejí je proto řídit experti jako byl on. [13]

Válka dala Wilsonovi výborné možnosti přizpůsobit stát jeho představám. Umožnila mu také dát průchod jeho militarismu, který chápal jako nejlepší způsob, jak produktivně organizovat společnost. Strach se ukázal být výborným nástrojem vlády. I zde ukázal Wilson cestu dalším levicovým diktaturám – všechny byly také militaristické. Když mohly vést boj, proti čemukoli, lépe se jim ovlivňovaly davy a kontrolovala společnost.

Podobně Wilson přistupoval i k hospodářství. Nechal ustavit War Industries Board, jehož cílem bylo soustředit všechny síly průmyslu, obchodu a státu pod jednu střechu. Tento úřad určoval ceny, výrobní a prodejní kvóty, mzdy i zisk. Progresivisti jej chtěli zachovat i po válce, ale to již nedokázali. Wilsonův válečný komunismus a progresivismus obecně si vysloužily hluboký odpor veřejnosti a progresivistické experimenty musely být ukončeny. Americká levice ovšem dál hleděla na Sovětský svaz a Itálii jako na skvělý socialistický experiment, transformující zkorumpované zastaralé režimy.

III. 4. 11 Fašismus

Fašismus byl dílem italského socialistického intelektuála Benita Amilcare Andrey Mussoliniho. V roce 1919 byl po 12 letech členství vyloučen z italské socialistické strany, která se hlásila k marxismu. Byl přesvědčen, spolu s většinou intelektuálů Západní civilizace, že doba liberální demokracie skončila, a svět bude třeba změnit podle levicových představ. Proletářskému revolucionářství ani internacionalismu ale nevěřil, říkal, je „pošetilé věřit, že třídní uvědomění by mohlo mít navrch nad voláním národa a kultury“. Založil svou stranu, Fasci di Combattimento, otevřenou příznivcům ze všech vrstev společnosti, pragmatickou, bez politické doktríny. Fašismus byl pro Mussoliniho nástrojem k odstranění starých dogmat a vlády buržoazie, a vytvoření nového světa; 20. století bude stoletím fašismu, říkal. Mussolini chtěl mluvit za všechny lidi, založil noviny Il Popolo d‘Italia, aby to zdůraznil, a dělníky pozval, aby se přidali. Vášnivě odmítal křesťanství, chtěl vylučovat křesťany ze socialistické strany – než jej vyloučili. V rámci boje proti církvi dokonce napsal knihu Jan Hus pravdomluvný. Ovlivněn Sorelem a jeho konceptem mýtu zároveň zakládal „náboženský koncept národa“, „náboženské vnímání italství by se mělo stát impulsem a základním směřováním našich životů“.

V prvním programu fašistické strany bylo znárodňování, velké zdanění kapitálu rovnající se v podstatě vyvlastnění, odebrání majetku církvi, 8-hodinová pracovní doba, minimální mzda, vytváření vládních řídících výborů řízených zástupci pracujících, prostě široký radikální levicový program. S tímto krajně levicovým programem Mussolini v roce 1919 prohrál volby. Přesto ale program ponechal, jen přidal populistický rozměr, s výraznějším důrazem na akci revolučních odborů (italské slovo fascio – svazek – bylo v Itálii synonymem pro odbory), znárodňování a přímou demokracii. Pracoval s populistickými emocionálními apely, sliboval že obnoví hrdost Itálie a pořádek. Všechna činnost státu byla ospravedlněna pro zajištění společného dobra, stát měl na sebe vzít odpovědnost za všechno, včetně zdraví a spokojenosti.

Jeho kroky vedly k ještě ostřejším střetům s marxistickými socialisty a komunisty, které vyvrcholily v létě 1922, poté co socialisté a komunisté vyhlásili generální stávku na protest proti neochotě vlády fašisty potlačit. Mussolini a jeho lidé nečekali na zásah vlády, stávku během jednoho dne zlomili sami, řídili tramvaje a vlaky jezdily na čas. Sečtělý Mussolini znal koncept zastrašování protivníků Charlese Maurrase a jeho Camelots du Roi – pro své účely měl již připravené bojůvky, kterým se posléze říkalo „černé košile“. Po porážce stávky Mussolini vyhlásil „Pochod na Řím“. Tam jej král Vittorio Emanuele jmenoval předsedou vlády, což zřejmě bylo předjednáno. Italové všech vrstev společnosti mu dali přednost před socialisty a komunisty a ve svobodných volbách v roce 1924 fašisté vyhráli s velkým náskokem.

Mussolini prosadil volební právo pro ženy, dlouho kýžený konkordát s Vatikánem, revitalizoval hospodářství, a obecně spustil svůj levicový program. Soukromé podnikání zachoval a zpočátku s podnikateli a odbory o jejich práci debatoval. Postupně se ale podniky musely začít diktátu fašistické strany podřizovat, což velkou většinou učinily. Stát se také snažil prosadit uniformitu myšlení i jednání, regulací nebo i násilím – nositel jakéhokoli nesouhlasného názoru byl pro fašisty nepřítel státu. Svůj režim Mussolini označil za totalitární (tento pojem vytvořil), což pro něj znamenalo, že se jeho nový režim o všechny a o všechno postará. Každý měl ve společnosti své místo, o každého bylo postaráno – vše probíhalo v rámci státu a nic mimo stát.

Fašismus byl brzy považován za úspěšné moderní hnutí mladých, skoro všichni známí mladí intelektuálové a umělci v Itálii byli fašisté nebo jejich příznivci. V mnoha zemích se jej ve 20. letech minulého století snažili napodobit. K obdivovatelům Mussoliniho patřili i Churchill a pozdější americký president F.D.Roosevelt. Churchill označil Mussoliniho za největšího žijícího zákonodárce. Rooseveltovi lidé otevřeně přiznávali svůj obdiv k fašismu: „Je to ten nejčistší a nejlépe fungující způsob sociálního uspořádání, jaký jsem kdy viděl. Závidím jim.“ To jsou slova Rexforda Guy Tugwella, člena Rooseveltova Brain Trustu. Také náš president Masaryk vyjádřil obdiv k Mussolinimu, když mu v r. 1926 udělil nejvyšší československé státní vyznamenání, Řád Bílého lva. Mussoliniho podporovala i významná část italské židovské komunity včetně vrchního rabína v Římě, a měl i podporu světové židovské komunity. Židé byli nadpoměrně zastoupeni v italském fašistickém hnutí od jeho vzniku v roce 1919 až do r. 1938, kdy byli vyloučeni. Pronásledováni ovšem Židé začali být až po obsazení Itálie Německem v roce 1943.

Světový obdiv k Mussolinimu začal opadat, když se v roce 1935 pustil do okupace Habeše. I to bylo do jisté míry v souladu s jeho původním programem, kde čteme pro zahraniční politiku „rozšířit italskou vůli a moc proti všemu cizímu imperialismu“. Fašisté přitom nesouhlasili s hitlerovským rasismem a antisemitismem, teoretici obou stran se otevřeně přeli. Nakonec ale ke spojení s Hitlerem došlo, a po podpisu paktu Osa Berlín-Řím v roce 1936 světový obdiv k fašismu skončil. Zbytek Mussoliniho působení již byl jen smutný.

Dnešní užívání slova fašismus jako levicové nadávky začalo již v době jeho střetu s italskými komunisty na začátku 20. let. Ti označili Mussoliniho za pravičáka – na levici přeci již pro fašisty není místo. Později Stalin přišel na taktiku označovat slovy „fašismus“ a „fašisté“ všechny, kdo s ním nesouhlasili. Třetí internacionála přijala v roce 1928 na Stalinův popud doktrínu, že není rozdíl mezi sociálním demokratem a fašistou: „Fašismus je bojovou organizací buržoazie, která spočívá na aktivní podpoře sociální demokracie, jež je umírněným křídlem fašismu.“ Všichni socialisté, kteří se nepodřizovali Moskvě a Stalinovi, začali být nazýváni fašisty. Lev Trockij byl odsouzen k smrti za přípravu „fašistického puče“. Toto užívání slov „fašista“ nebo „fašismus“ již komunistům a obecně levici zůstalo, a dokonce se rozšířilo i všeobecně, na všechny, kdo se opováží proti levici stavět. Levice používá termín „fašista“ jako klacek, kterým tluče své protivníky, protože s fašistou se přeci nikdo nebaví. Používá ovšem podobně i další termíny, například „rasista“ nebo „sexista“.

III. 4. 12 Nacismus

Nacismus, německý národní socialismus, vybudoval Adolf Hitler. Pro Hitlera byla formující zkušeností 1. světová válka, v níž bojoval a byl vyznamenán Železným křížem. Tato zkušenost v něm probudila odpor ke korupční vládě, která nechávala v zákopech hladovět a umírat německé vojáky, kteří byli ze všech vrstev společnosti. Také tu vznikla jeho nenávist ke komunistům – zatímco vojáci trpěli, komunisti organizovali protiválečné demonstrace. Zrádci pro něj byla smíšená koalice kapitalistů, komunistů a zbabělců, za níž stáli Židé – Hitler se stal fanatickým antisemitou.

Po válce, když se uzdravil z válečného zranění, vstoupil Hitler do Německé dělnické strany, kde se setkal s odsuzováním velkých kapitalistů, jejichž moc rostla, zatímco dělníci, farmáři a živnostníci přežívali. Hned pochopil, jaký tyto myšlenky mají výbušný potenciál. Byl dobrý řečník, brzy se stal předním členem strany, a již v roce 1920 byl spoluautorem programu strany. Strana se v té době přejmenovala na Národně socialistickou německou dělnickou stranu (NSDAP). Podstatnou součástí tohoto programu byla ekonomická část propagující socialistické hospodářství, s populistickými rysy – zajištění živobytí pro občany, zrušení příjmu z úroků, konfiskace válečných zisků, znárodnění průmyslu, sdílení zisků se zaměstnanci, zvýšení důchodů, komunalizace obchodních domů, likvidace lichvářů. V programu bylo dále vzdělání pro všechny, zajištěná práce, vyvlastnění půdy bez náhrady, rozšíření zdravotní péče, ukončení dětské práce. Celkovým cílem bylo překonání třídních rozdílů a vytvoření jednotného lidského společenství, Volksgemeinschaft. Odstraněno mělo být vše, co lidi rozděluje, a prosazeno to, co je spojuje.

Ve srovnání s programy socialistů a komunistů se Hitlerův program nelišil v ekonomii, ale nacionalismem – byl to národní, rasový socialismus. Marxistický internacionalismus byl pro Hitlera, stejně jako pro Mussoliniho, nepřijatelný. Stejně jako Mussolini, Hitler nejdříve potlačil socialisty a komunisty, kteří se chtěli opírat o stejné společenské prostředí, volební kampaň ale nacisté vedli už jako socialisté.

Hitler si uvědomoval, že pro získání podpory mas je zapotřebí myšlenka, s jejíž pomocí lze pozvednout masy. V Mein Kampfu píše: „Přítomnost nové a velké myšlenky byla tajemstvím úspěchu Francouzské revoluce. Ruská revoluce dluží za svůj úspěch myšlence. A jen myšlenka umožnila fašismu triumfálně podřídit celý národ procesu celkového obnovení.“ Pro Hitlera se takovou myšlenkou stal triumf rasy a likvidace nepřátel, antisemitismem se stal předchůdcem dnešní levicové politiky identit. Pohrdal tradicemi a skupinami, které se o ně opíraly – buržoazií, aristokracií, monarchisty – místo tradic kladl důraz na rasu a národ, a k tomu na organické a holistické, zdravou stravu, cvičení, životní prostředí. Ucelenou ideologii ale nacismus neměl. Měl posedlost nenávistí k Židům, ale jinak to byla měnící se směsice předsudků a vášní, s cílem získat a udržet moc.

Podobně jako fašismus i nacismus byl lidové hnutí s podporou všech vrstev společnosti. Německá aristokracie a podnikatelské špičky Hitlera nijak neobdivovaly, vyčkávaly, a když Hitler upevňoval svou moc, začaly se k němu připojovat. Hnutí přitom bylo programově pro potlačení kapitalismu. Hitlerovo Německo později, ve 30. letech, podle ukazatelů porodnosti, manželství, poklesu sebevražd, průmyslové výroby či nezaměstnanosti, prosperovalo, lidé se v něm cítili dobře.

III. 4. 13 Roosevelt

Franklin Delano Roosevelt se dostal do čela Demokratické strany po letech trápení hospodářskou krizí. Nebyl intelektuál, málo četl, byl konformní, ale znamenitě dokázal vycítit politickou atmosféru doby. Nebyl principiální, naopak měl sklon řídit se veřejným míněním a hledal konsensus, ale uměl vyhlazovat spory.

Do politiky uvedlo Roosevelta bohatství, jméno – president Theodor Roosevelt byl strýcem jeho manželky Eleanor – a rodinné vztahy. Již ve Wilsonově vládě se v 31 letech stal náměstkem ministra námořnictva, což byla shodou okolností funkce, z níž svou kariéru začínal i Theodor Roosevelt. Od Wilsona převzal Roosevelt progresivismus a militaristické manýry jeho vlády.

Mezi Wilsonem a Rooseveltem stál ve 20. letech Herbert Croly, zakladatel časopisu New Republic. Croly, guru Rooseveltova „nového nacionalismu“, převzal učení Mussoliniho: mobilizovat společnost jako armádu, přinést duchovní obrodu, mít revoluční vůdce, vycházet z dobře vymyšlených spojujících národních „mýtů“, zbavit se parlamentní demokracie, zavést nemarxistický socialismus, nacionalismus, duchovní volání po vojenské expansi, odpor k individualismu. Byla v tom plná shoda s fašismem, New Republic se také optimisticky dívala jak na fašismus, tak na ruský bolševismus, a hájila je po celá 20. léta, dobu, kdy Roosevelt dostal obrnu a léčil se z ní.

V roce 1932 si Demokrati vybrali Roosevelta za svého kandidáta, a on volby vyhrál s programem nazvaným New Deal (nové rozdání karet). Byl to zvláštní program navazující na levicový progresivismus, bez uchopitelných základních myšlenek. Významný Rooseveltův ekonomický poradce Alvin Hansen řekl později na dotaz novináře, „byl-li základní princip New Dealu ekonomicky rozumný“: „Opravdu nevím, co základní princip New Dealu je.“ (Alan Brinkley: Liberalism and Its Discontents, 1998)

Základním postupem vnitřně nejistého Roosevelta bylo hledání střední cesty, s jediným zřetelným směrem, k etatismu, co největší úloze státu. V pozadí úvah Rooseveltova okruhu, jeho „Brain Trustu“, byl Wilsonův válečný komunismus, a výsledkem byl socialismus velmi podobný Mussoliniho fašismu, Hitlerovu nacismu, i Stalinovu komunismu. Všechny tyto režimy byly v průběhu dvacátých let v Americe chváleny a byly v Rooseveltově týmu považovány za spřízněné. Stuart Chase, člen Rooseveltova Brain Trustu, například prohlásil, že ruský odvážný a bezprecedentní experiment je zlatým standardem hospodářské a sociální politiky (napsal knihu A New Deal).

Roosevelt se uvedl válečnou horečkou v době míru, v rámci boje proti hospodářské krizi. Nechal stávkující odboráře v Chicagu vyprovokovat k násilné demonstraci, kterou pak policie potlačila střelbou. Šedesát sedm dělníků bylo zastřeleno, někteří zezadu. Mladý novinář Eric Sevareid psal z Chicaga, „pochopil jsem v hloubi mých kostí a krve, co to je fašismus“. Již v rámci volební kampaně Roosevelt sliboval, že usiluje o silný mandát, aby měl „tak velkou moc k vedení války proti mimořádnému krizovému stavu, jakou bych byl pověřen, kdybychom byli napadeni cizím nepřítelem“.

Skoro každý bod New Dealu měl kořeny ve válečné politice, hospodářství i postojích, úřady Rooseveltovy vlády byly pokračováním Wilsonových výborů a pracovních skupin vytvořených během 1. světové války. [14] Kongresu Roosevelt vysvětloval, že „tento mocenský vývoj válečných dnů logicky vede k celostátnímu plánování“. Změť zakládaných úřadů si vysloužila přezdívku „abecední polívka“. Vše zastřešovala Národní správa obnovy, zkopírovaná podle Wilsonovy a Válečné podnikové rady (War Industries Board), jíž se měly všechny podniky i občané podřizovat. Symbolem tohoto úsilí se stal „Modrý orel“, a od všech podniků a občanů se očekávalo, že modrý orel bude viset na jejich dveřích. Orel svíral v jednom pařátu svazek blesků a ve druhém ozubené kolo – mnoho komentátorů jej srovnávalo s hákovým křížem. Pro posílení všestranné podpory Rooseveltovy politiky byly pořádány vojenské přehlídky, i s účastí Rooseveltovy manželky Eleanor. Národní správu řídil Hugh Johnson, otevřený rasista, obdivovatel Mussoliniho a propagátor fašismu.

Hospodářsky chtěl Roosevelt napodobit Wilsonův válečný socialismus. Národní správa určovala ceny, podniky si samy měly sepsat pravidla své regulace a Národní správa je schvalovala. Schválila asi 750 takových podnikových pravidel, a podniky, které se jimi řídily, zaměstnávaly 95% pracovníků průmyslu. Malé podnikání bylo potlačováno a protimonopolní zákony byly pozastaveny, aby se podniky mohly spojovat. Hospodářství mělo fungovat jako celek, velké podniky měly mít jistotu a klid na práci. Navzájem si své kroky chválili s Mussolinim, podobně s Hitlerem. New York Times psaly v červenci 1933: „V Evropě je přinejmenším jeden oficiální hlas, který vyjadřuje pochopení metod a motivů presidenta Roosevelta. Tímto hlasem je hlas Německa, jak jej representuje kancléř Adolf Hitler.“

Podle Harolda Ickese, jednoho z předních architektů New Dealu, Roosevelt přiznával, že „to, co jsme dělali, byly věci, které se dělaly v Rusku, a dokonce některé, které se dělaly za Hitlera v Německu“. Ickes posléze Roosevelta varoval, že podobnosti byly tak zřejmé, že „veřejnost čím dál víc spojovala jména Hitler, Stalin, Mussolini a Roosevelt“. Poté, co se Mussolini i Hitler zdiskreditovali, přešel Rooseveltův obdiv na Stalina. Výsledkem byla rozsáhlá válečná pomoc Sovětskému svazu na základě zákona Lend-Lease Act z března 1941, a posléze odevzdání východní poloviny Evropy do rukou Sovětského svazu.

V jádru New Dealu bylo znovuzrození národní myšlenky, národní povinnosti, disciplíny a bratrství, čímž Roosevelt chtěl Ameriku sjednotit. Cílem bylo změnit demokratickou republiku v obří kmenové společenství, v němž by se všichni cítili zapojeni, podobně jako se snažil i Mussolini a Hitler. Roosevelt se vyvinul k autoritářskému vládci, ale hranici k úplné diktatuře nepřekročil. Porušil sice zvyk nekandidovat potřetí na presidenta, zahrával si s ochromením Nejvyššího soudu najmenováním vlastních poskoků, New Deal investoval milióny dolarů do podpory umělců a spisovatelů, kteří za to New Deal propagovali, ale základy demokracie nakonec zůstaly zachovány. Na rozdíl od Woodrowa Wilsona nebyl úmyslný totalitář.

Dosavadní progresivismus začal být za Roosevelta zván liberalismus, který ale nikdy nebyl definován. Liberální je to, co liberálové právě dělají; pro Roosevelta to bylo smělé experimentování – jiné principy neměl. Za války se v Rooseveltově okruhu rodily myšlenky na nový „Bill of Rights“, s pozitivními právy mj. na práci a blahobyt, z něhož po válce vznikla Všeobecná deklarace lidských práv OSN.

III. 4. 14 Levicový liberalismus

Levicový liberalismus prosazuje uplatňování pozitivních práv pro všechny občany, američtí Demokraté mluví o „svobodě pro všechny“. Nejedná se při něm ovšem o svobodu jednání, ale o životní zajištění darované státem. Pozitivní práva jsou práva nároková, jejichž naplňování vyžaduje příspěvek ostatních členů společenství, jako například práva na práci nebo na blahobyt, která poprvé ustanovila Všeobecná deklarace lidských práv OSN. Levicový liberalismus bývá také nazýván liberalismem sociálním.

Užívání výrazu liberalismus pro toto politické zaměření, i pro levicovou politiku obecně, se objevilo v kruzích vlády amerického prezidenta Roosevelta ve 30. letech 20. století, zjevně z taktických důvodů. Výraz liberalismus nahradil do té doby používaný výraz progresivismus, na politických postojích se tím ale nic nezměnilo. Označení levicové politiky jako „progresivismus“ se ve Spojených státech vrátilo v období vlády prezidenta Obamy, dosavadní liberálové si začali říkat progresivisté, opět jen proto, že jim progresivismus začal připadat propagačně vhodnější. Od té doby jsou používány výrazy oba, s týmž významem.

Cíle levicového liberalismu musejí být prosazovány mocí státu. Vzletné heslo „svoboda pro všechny“ ve skutečnosti příliš nezaznívá, politická levice se spíše pragmaticky soustředí na propagaci různých darů, které populisticky nabízí různým skupinám voličů. Ti dary v podobě různých sociálních dávek, slev a úlev oceňují a jejich poskytování se naučili považovat za své právo. Cítí-li se ale ve výsledku svobodní, je sporné, daleko spíše se stávají na příjmu státní podpory závislými. Souběžným výsledkem této politiky jsou zadlužené sociální státy světa Západní civilizace, s velkým podílem obyvatelstva, které se odnaučilo pracovat.

III. 4. 15 Současná levice, wokeismus

Jedním z důsledků úspěchů levice se stala ztráta smyslu dalšího úsilí po tradiční levicové linii. Rozumná část levice, zejména v Evropě, se s tím vyrovnala útlumem svého úsilí, případně hlídáním dosažených výsledků. Radikální levicové skupiny a strany se ale s takovým útlumem nesmířily a začaly hledat cesty, jak svůj vliv a moc udržet. Namísto programových cílů majících význam pro celou společnost začaly tyto skupiny přecházet k populistické snaze získávat volební hlasy vybraných společenských skupin s pomocí cílených slibů všemožných výhod, někdy i nesplnitelných.

Slibované výhody dnešní radikální levice zaobaluje do prosazování „lidských práv“, aniž věnuje pozornost lidským povinnostem, především povinnosti dodržovat základní životní principy ve vztahu ke světu a ostatním lidem. Základní principy současná levice překrývá propracovaným systémem tvrzení o právech jejích cílových skupin a z nich plynoucích nových pravidel, která ale neodpovídají skutečnému životu. Zato ovšem mají potenciál přesvědčivosti, mají kvality sorelovských mýtů, a jsou proto dobře použitelné propagandisticky.

Nová levicová ideologie se prvotně rozvíjí ve Spojených státech, a odtud se postupně šíří do Evropy a ostatních demokratických zemí světa. Ve Spojených státech začínala vznikat již v 60. letech, živnou půdou pro ni byl rasový konflikt s americkými černochy. Své politické přežití o ni opřela americká Demokratická strana pod vedením presidenta Lyndona Johnsona, která zavedla politický nástroj a heslo „politická korektnost“, a s nimi pozitivní diskriminaci ve prospěch černochů. Americká společnost ovšem v průběhu doby obojí přijala a více méně strávila. Svůj projekt president Johnson nazval „Great Society“.

Od přelomu 21. století ale politická korektnost přestala americké levici stačit. K povinným postojům začala přidávat další programové prvky a s nimi spojená kódová hesla, vždy z oblastí, v nichž lze získávat spontánní emocionální podporu – především rasové, etnické, sexuální či ekologické. Pro nově prosazované rasové, etnické, sexuální (genderové) či „klimatické“ nároky je nyní užíván termín politika identit. Je to politika extrémní, kterou britský publicista Douglas Murray nazval „šílenstvím davů“. [15] Novými hesly jsou například „rovnost“, „společenská spravedlnost“, „diversita“, „inkluze“, „bílá nadřazenost“, „intersekcionalita“, „kulturně vstřícná výuka“, či „klimatická změna“. Opět se objevují odkazy na marxismus a jeho revoluční potenciál, s podtextem znárodnění a přerozdělení majetku.

Za novými levicovými požadavky je cítit snaha o úplné ovládnutí společnosti. Nové levicové postoje přijaly název wokeismus, od probuzenosti. Povinné postoje a jazyk, jakkoli absurdní, dnes již v Americe převládají, lidé se bojí veřejně říkat své názory a veřejný prostor, radikální levice ovládla i školy a pracoviště, přestože většina společnosti s ní nesouhlasí. Pamětníci života v sovětském komunismu jen nevěřícně kroutí hlavou.

Použitá literatura:

Martin Buber:	Já a Ty, 1923
Václav Černý:	O povaze naší kultury, 1981
	Listy federalistů, 1787-88
David Held:	Models of Democracy	Polity Press, 2006
Mark L. Melcher and Stephen R. Soukup:	Know Thine Enemy. A History of the Left, Volume I	Covenant Books, 2018
Dinesh D‘Souza:	Death of a Nation	St. Martin‘s Press, 2018
Jonah Goldberg:	Liberal Fascism. The Secret History of the American Left from Mussolini to the Politics of Meaning	Doubleday, 2007
Diana West:	American Betrayal. The Secret Assault on Our Nation‘s Character	St. Martin‘s Press, 2013
Jack Cashill:	Unmasking Obama	Post Hill Press, 2020
Douglas Murray:	Šílenství davů	Bloomsbury Publishing, 2019; překlad do češtiny LEDA 2021

Obsah:

Část I

Část II

Část III

Princip úcty

Společná pravidla vzájemného chování

Svoboda a spravedlnost

Odpovědnost občanů

Veřejná služba

Zastupitelská povaha demokratické veřejné služby

Předcházení korupci

Dostupnost informací a veřejná debata

II. 2. 3 Volby

Hledání nového uspořádání

Výjimky z povinnosti zveřejňovat informace

II. 2. 6 Veřejná debata

II. 2. 7 Spolehlivá média

II. 2. 8 Občanská kontrola

Péče o občanské nástroje demokracie

Péče o základní pravidla vzájemného chování

Vzdělávání

Hospodářská regulace

Bezpečnost

Služby obohacující život

Další veřejné služby

Veřejná debata

A. Hlavní požadavky na demokratickou veřejnou službu

B. Neplněné požadavky

C. Potřebné změny

Konzervativismus

Klasický liberalismus

Politická témata pravice

Transcendentní řád, mravnost

Svoboda

Odpovědnost jednotlivce

Další pravicová témata

Chyby pravice

III. 4 Levice

Zlepšení životních podmínek

Potlačení náboženství a víry v transcendentní principy

Svoboda

Rovnost

Potlačení soukromého podnikání a kapitalismu

Pokrok

Třetí cesta

Lidská práva

Touha po moci

Nástroje pro získání moci

Populismus

Revoluce a vůdcovské skupiny

Vládní nástroje levice

Státní rozhodování ve veřejné správě

Přerozdělování

Centralizace a potlačování soukromých iniciativ

Využívání krizových situací

Spojení s podnikateli

III. 4. 9 Georges Sorel a teorie mýtu

III. 4. 10 Woodrow Wilson

III. 4. 15 Současná levice, wokeismus