I.1 – Co je demokracie
I.2 – Nezbytné prvky demokracie
I.3 – Principy pro demokracii všeobecně přijímané
I.4 – Nedůsledná praxe demokracie
I.5 – Shrnutí
Běžný názor říká, že demokracie je politický systém, v němž jsou vládci voleni na omezená volební období a nedrží moc násilím. Ptáme-li se ale po samotné podstatě demokracie, shledáváme, že jí není způsob vlády – občané nemohou vládnout sami sobě, ale způsob správy společných věcí občanů – tu zde budeme označovat jako „veřejnou správu“. V demokracii o veřejné správě nemají rozhodovat žádní vládci, rozhodující úlohu by si měli podržovat občané. Soukromé věci si občané řeší sami, ale řadu potřeb, například komunikace, bezpečnost a mnoho dalších, si v dnešním složitém světě sami zajistit nemohou.
Když se občanům jakékoli země podaří zbavit se odmítaných vládců, stávají se sami odpovědnými za zajišťování oněch společných potřeb. Pro jejich zajišťování musejí spojovat síly – v rámci obce, případně v rámci širšího společenství. Naplňování všech takových potřeb má povahu služeb občanům – nic jiného než služby, které si v dostatečné kvalitě nemohou zajistit sami, občané od veřejné správy nepotřebují. Celkově proto můžeme říci, že
předmětem demokracie je veřejná služba občanům, za jejíž zajišťování jsou odpovědni sami občané.
Úkol občanů v demokracii lze tedy popsat snadno: je jím dohodnout se, jak nejlépe zajišťovat společné potřeby.
Řešení tohoto úkolu již tak snadné není. Předně občané, jak již řečeno v úvodu, zpravidla nemají valnou představu, o co v demokracii jde. Když přeci nějakou představu mají, bývá matná, a lidé se neumějí dohodnout, jak ji naplňovat. Velmi dobře jsme to mohli pozorovat na událostech nedávného „arabského jara“. Milióny lidí dokázaly vyjít do ulic a svrhávat diktátory, ale nedokázali se dohodnout na vytvoření demokratické veřejné správy. Dokonce je ani nenapadlo, že právě to se v tu chvíli měli snažit dělat. V evropské post-komunistické oblasti se přechod k jakési podobě demokracie povedl – přeci jenom tu lidé měli blíž k západní demokratické tradici, a západní modely se pokusili napodobit. Ani zde ale nevznikly demokracie příliš úspěšné. Na první pohled je tu viditelná veliká míra korupce, ale podstatou nejistého vývoje a počínání politiků je i zde nepochopení konceptu demokracie, podobné jako na Západě.
S jistotou víme, že o diktátory po zkušenostech 20. století s nacisty a s komunisty nestojíme. Máme tedy při úkolu postavit veřejnou správu jen jednu možnost – musíme se snažit vytvářet přijatelné demokratické systémy. V dalších úvahách zde proto hledáme základní principy demokracie a schůdné cesty, po nichž se občané demokratických – i nedemokratických – zemí nejlépe mohou vydat k dobré demokratické veřejné službě, a tedy k dobré demokracii.
Jsou principiální požadavky, které by demokratická veřejná služba měla splňovat jako samozřejmost. Na prvním místě mezi nimi stojí
protože v demokracii jsou to občané, a to všichni občané daného společenství, na kom leží odpovědnost za způsob veřejné správy. Dalšími takovými nespornými požadavky pro demokracii jsou
V období vzniku demokracie i v jejím průběhu je celkem přirozené, když jsou na různých místech a v různých oblastech veřejné služby aktivní jenom někteří občané. Všichni občané ale mají v demokracii stejnou odpovědnost, a všichni by tedy vždy měli mít stejnou možnost přiložit ruku k dílu. Jakmile se v demokracii začne vytvářet skupina lidí, kteří mají ve veřejné správě trvalý vliv větší než ostatní občané, a na druhé straně většina lidí začne ztrácet možnost účasti na veřejné správě, do správního systému společenství se opět vracejí prvky diktatury.
Občané by měli být na převzetí odpovědnosti za veřejnou správu a na její řízení připraveni. To je ovšem požadavek dosti nesnadno splnitelný, protože při životě v diktatuře je téměř nemožné potřebné znalosti získat, o zkušenostech nemluvě. Navíc je skutečností, že znalosti o demokracii obecně nejsou dostatečně zpracovány a obecně tedy nejsou pro občany ve srozumitelné podobě dostupné.
V úspěšně uskutečněné demokracii mohou občané pro svou účast na veřejné službě využívat několik základních nástrojů, které budeme nazývat občanskými nástroji demokracie. Jsou to především
Podrobněji se těmto občanským nástrojům věnujeme v oddílu III, nazvaném Občanské nástroje demokracie.
Společnost, v níž odpovědnost za veřejnou správu nesou sami občané, je společnost občanská – to je také pravý význam tohoto pojmu.
Známý čínský disident a filosof Wei Jingsheng řekl v roce 2005 na konferenci v Praze: „Nejdůležitější hodnoty, jako je vzájemná úcta mezi lidmi, jsou univerzální.“ Mistrně tím zobecnil tradiční evropskou mravnost, vycházející ze starozákonního Desatera Božích přikázání, a zároveň vyslovil přesvědčení, že taková mravnost má platnost pro všechna lidská společenství.
Skutečně, bez vzájemné úcty nemůže dobře žít žádné lidské společenství, od rodiny počínaje až po společenství občanů celých zemí. Vzájemná úcta je proto nezbytná i pro občanskou společnost demokracie. Podrobněji se této problematice věnujeme v Oddílu II, Základní principy demokracie.
Touha po svobodě a spravedlnosti vždy byly prvotními motivacemi demokracie, pro něž občané podstupovali a podstupují riziko střetu s mocí a odstraňují odmítané vládce. Podrobněji dále také v Oddílu II, Základní principy demokracie.
Jak již řečeno, občané potřebují od institucí, které si v demokracii vytvářejí, pouze zajišťování služeb, které si nemohou zajišťovat sami. Takové služby bývají nazývány veřejnými – u tohoto názvu pro jejich označování zůstaneme.
Za základní okruhy veřejných služeb považujeme
V diktatuře jakéhokoli druhu je, na rozdíl od demokracie, podstatnou součástí činnosti veřejné správy ochrana vládnoucí moci. Veřejná správa tu v nějaké míře zajišťuje některé veřejné služby, ale zároveň slouží přednostně potřebám vládců. Demokracie musí také dbát na svou ochranu, je to jedna z jejích veřejných služeb z okruhu bezpečnosti – není to ale ochrana moci vládnoucích jedinců.
I v současných demokratických režimech pozorujeme různou míru úslužnosti zastupitelů a úředníků vůči mocenským skupinám, kterou ovšem pokud možno tají. V nových demokraciích bývá taková korupční úslužnost rozšířenější než v tradičních demokraciích Západu.
Občané nemohou všichni být odborníky na všechny obory veřejné služby, nemají čas otázky veřejné služby studovat, a mnozí se tím ani zabývat nechtějí. Masové hlasování je navíc ovlivnitelné dezinformačními kampaněmi, jak jsme to naposledy měli možnost sledovat při „brexitu“. Je proto vyloučené vykonávat demokratickou veřejnou službu prostřednictvím všelidového hlasování, tak zvanou „přímou demokracií“.
Jediný způsob, jak si tedy občané mohou zajišťovat požadované veřejné služby, je zaměstnáním zástupců, které tímto úkolem pověří: demokratická veřejná služba musí být prováděna zastupitelsky. Občané na tu práci zastupitelům a dalším pracovníkům institucí veřejné služby poskytnou příslušné pravomoci a prostředky, odpovídajícím způsobem je za ni zaplatí a na práce, jimiž je pověří, přiměřeně dohlédnou. Jediným způsobem, jak občané mohou takové zástupce vybírat, jsou volby, jeden z výše uvedených občanských nástrojů demokracie.
Korupcí v demokracii rozumíme zneužití pravomocí svěřených pro veřejnou službu v něčí neoprávněný prospěch. Takovým zneužitím berou zastupitelé nebo úředníci do svých rukou moc a vnášejí tím do demokracie nespravedlnost a prvky diktatury. Korupce je pro demokracii největším nebezpečím – výsledkem je vedle nespravedlnosti v podstatě okrádání většiny občanů.
Korupce je také důvodem, proč jsou nové demokracie z konce 20. století tak neúspěšné – dopustily vznik mocenských „elit“, které cíleně a organizovaně zneužívají demokratické pravomoci ve svůj prospěch. Nelze ani vyloučit, že je v určité míře zneužívají ve prospěch zahraničních mocností. Mocnostmi, které jsou nejvíce podezřelé z takového působení, jsou Rusko a Čína.
Zabránění korupci proto patří k nejdůležitějším úkolům každé demokracie. K úspěšnému splnění tohoto úkolu může vést především důsledné rozumné uplatňování výše uvedených občanských nástrojů demokracie.[1]
Některé principy demokracie jsou již dlouhodobě přijímány jako nezpochybnitelné. Jsou jimi především „právní stát“, svobodné volby a záruka lidských práv. Kupodivu mezi nimi ovšem zatím není odpovědnost občanů. Určitou nápravu se v tomto směru pokusilo zjednat Světové fórum k demokracii (World Forum on Democracy), na němž se v roce 2000 ve Varšavě sešli zástupci více než 100 zemí světa. Vyhlásilo, že základem pravomocí vlád musí být „will of the people“ – vůle lidí.
Vidíme, že tyto v demokraciích všeobecně přijímané principy, které jsou podstatou demokratické tradice, se více méně kryjí s principy, které v předchozí kapitole uvádíme jako pro demokracii nezbytné. Vidíme také, že uvažování o demokracii se vyvíjí rozumným směrem: „vůle lidí“ není přesně totéž jako odpovědnost občanů, ale je jistě vyjádřením pochopení, že v demokracii přirozeně musejí ústřední úlohu hrát občané.
Když američtí Otcové zakladatelé ustavovali Spojené státy americké, měli jasno v tom, že nechtěli, aby jim vládl člověk – vládnout mělo právo, zákony. V češtině užíváme pro tento princip většinou výraz „právní stát“, protože výraz „vláda práva“, odpovídající anglickému „rule of law“, je v češtině nepřesný. České slovo „právo“ totiž nese dva významy – význam zákonů a význam nároků – a to zakládá určitý termínový zmatek. Ten bohužel postihuje i pojem „právní stát“. Nejpřesněji tedy snad v češtině vystihuje význam anglického pojmu „rule of law“ výraz „vláda zákonů“.
Oba významy, které nese výraz „právní stát“ přitom vyjadřují důležité principy demokracie. Jedním je původní význam výrazu „rule of law“ – vláda zákonů, druhým je princip spravedlnosti, jenž je vedle požadavku svobody druhým základním motivačním prvkem touhy po demokracii.
Plnění obou těchto požadavků – požadavku na vládu zákona i požadavku spravedlnosti – je ovšem zároveň přirozeným důsledkem přijetí principu vzájemné úcty ve společenství.
Svoboda nepochybně patří k základním principům demokracie, protože bez svobody není dobrý život myslitelný a svoboda proto vždy byla hlavní motivací demokratických vzpour.[2] Svoboda jednotlivce ovšem musí ve zdravém společenství mít určitou míru, opět danou úctou – k sobě navzájem, k duchovní jsoucnosti, k veškerému stvoření, i neživému – jak jsme již napsali v Úvodu. Taková přiměřená svoboda je také přirozeným důsledkem přijetí principu vzájemné úcty ve společenství.
Mravní přikázání, která mají ve společnosti zajistit vzájemnou úctu, mají v naší civilizaci tradičně povahu vyslovení povinností. Požadavek svobody je ovšem nárokový, a podobně je tomu i s požadavkem na dodržování „lidských práv“. Nárokování jakéhokoli „práva“ přitom musí především být „správné“, ospravedlnitelné, a to může být pouze tehdy, je-li v souladu s přirozenými mravními přikázáními. Tomuto filosofickému i praktickému problému se zde věnujeme podrobněji v kapitole II.3, Lidská práva.
Svobodné volby bývají jmenovány jako klíčový charakteristický rys demokracie. Jakmile jsou v nějaké zemi uspořádány volby, které jsou poté uznány mezinárodním společenstvím jako svobodné, byť třeba velmi benevolentně, je taková země potom považována za demokracii. Mnozí tak mluví i o v podstatě totalitním Rusku jako o demokracii, nebo i o řadě „nových demokracií“, které jsou ve své podstatě diktaturami oligarchických skupin.
Volby jsou jedním z hlavních občanských nástrojů demokracie, ale v podobách, které mívají v současných demokraciích, nejsou spolehlivým vyjádřením „vůle lidí“. Bývají manipulovány omezeným výběrem politických stran, které jsou často jen skrytými mocenskými zájmovými skupinami, mediálními kampaněmi takových zájmových skupin, využívajících zpravidla skryté peněžní zdroje, diskreditačními kampaněmi i dalšími nekorektními způsoby.
Podoba demokratických voleb proto nepochybně patří k prvkům demokracie, které bude nutné důkladně znovu promyslet. Zde se volbám věnujeme podrobně v Oddílu III.
Zastupitelská povaha demokracie nebývá zpochybňována. Občas se objeví populistický politik, který se propagací přímé demokracie pokouší získat volební hlasy, ale představa, že by bylo možno vykonávat veřejnou správu prostřednictvím všelidového hlasování je absurdní. Stane se ovšem, že takového politika podpoří několik novinářů, a podaří-li se mu založit politickou stranu, získá i nějakou voličskou podporu. Dlouhodobě ale tyto pokusy uspět nemohou.
Korupce demokratických systémů je nyní již tak nápadná, že se téměř všechny strany před volbami hlásí k „boji proti korupci“. Po volbách se vítězné strany často snaží vyhnout plnění svých předvolebních protikorupčních slibů – ale někdy se podaří je i proti jejich vlastním záměrům přimět, aby některé své sliby splnily. Českým příkladem je letošní (2016) schválení Parlamentem zákona o povinnosti institucí veřejné správy zveřejňovat své smlouvy.
Tradičně jsou základním protikorupčním nástrojem ústavní „brzdy a vyvažování“ (z anglického „checks and balances“) pravomocí svěřovaných zastupitelům a úředníkům. To měl být původní protikorupční nástroj vložený do americké Ústavy z roku 1787. Jeho klíčovým prvkem mělo být oddělení mocí výkonné, zákonodárné a soudní [3], které se měly navzájem kontrolovat, omezovat a vyvažovat. Ale ani americká Ústava, ani pozdější demokratické systémy tento princip zcela nenaplnily, jak jsme již popsali v Úvodu. Výsledkem je ve všech dnešních demokratických správních systémech nedostatečná kontrola institucí veřejné správy, na níž navíc občané nemají prakticky žádný podíl.
Určitá omezení parlamentní a vládní moci poskytují v dnešních demokratických systémech některá méně nápadná další ústavní ustanovení. K těm patří periodické volby, dávající naději na občasné rozbití alespoň některých korupčních struktur, ústavní soudy, zdvojení některých rozhodovacích struktur například dvěma komorami parlamentů, presidentské veto, u nás Nejvyšší kontrolní úřad, ochrana lidských práv stavící také určité překážky korupční libovůli, i prostá zdlouhavost správního procesu, která může stát v cestě spěchajícím korupčním záměrům.
Ohromný preventivní potenciál občanských nástrojů demokracie je zatím v demokraciích využíván jen nepatrně.
Základní principy a předpoklady demokracie jsou i v pokročilých demokraciích mnohdy uplatňovány nedůsledně, a zároveň bývají do demokratických veřejných správ vkládány prvky, které pro demokracii potřebné nejsou nebo ji dokonce poškozují. Obecně je největším nedostatkem dnešních demokracií hluboké potlačení účasti občanů na jejich vlastní veřejné správě.
Přestože se teoretici shodují, že základem pravomocí vlád by měla být vůle lidí, úloha občanů přichází ve většině současných demokratických systémů zkrátka. Současné ústavní pořádky dávají občanům jen jednu možnost účinně promluvit do správy jejich zemí, a to jsou volby zastupitelů. Volby přitom jen málokde dávají občanům možnost vybrat si pro veřejnou správu zástupce, které znají a kterým mohou věřit. Ještě nejlepší bývá situace v místních volbách v menších obcích.
Česká Ústava odbývá občany několika nic neříkajícími klišé vloženými do jejího článku 2. Stanoví, že zdrojem veškeré státní moci je lid, ale neudává, co si má občan pod pojmy „státní moc“ a „lid“ představit. V praxi je tento výrok prázdný, protože odpovědnost občanů za řízení veřejné správy nijak nezajišťuje. S výjimkou ustanovení o volbách do Parlamentu, zejména článku 18 Ústavy, nedává Ústava občanům žádnou možnost podílet se na veřejné správě země. Podobně prázdný a dokonce nesmyslný je i výrok odstavce 3 téhož článku 2, který stanoví, že státní moc slouží všem občanům. Občanům mají v demokracii sloužit zastupitelé, které občané pro zajišťování veřejných služeb zaměstnávají, a instituce veřejné služby, které zastupitelé za tím účelem zřídí na základě přání občanů. Při neosobní formulaci české Ústavy si jen málokterý zastupitel, úředník, nebo jiný pracovník instituce veřejné správy uvědomuje, že jeho úkolem je sloužit občanům. Občanům slouží nějaká nijak nedefinovaná státní moc, o které on nic neví. On se ke své práci staví jako k práci pro jakéhokoli jiného zaměstnavatele a slouží svému nadřízenému.
V mnoha zemích bývají k volbám předkládány kandidátky sestavené z jedinců, které voliči neznají a o nichž netuší, jak se budou chovat, nebo dokonce mají důvody předpokládat, že si budou počínat korupčně. Politické strany tu bývají v podstatě mocenskými zájmovými skupinami, nebo dokonce poslušnými nástroji nějakého vlivného jednotlivce, jako nyní v Česku v případě strany ANO podnikatele a bývalého komunisty a agenta StB Andreje Babiše.
I ve starších západních demokraciích je ale účast občanů na jejich veřejné správě dost omezená. Při nejlepším se některé parlamenty a vlády snaží předkládat svým občanům informace o své činnosti, a výjimečně dochází i k pokusům hledat řešení problémů veřejné správy ve spolupráci s nezávislými odborníky a občany. Například ve Švédsku a ve Finsku byly vypracováním návrhů důchodové reformy pověřeny nezávislé nestranické komise. Daleko častěji ale probíhá řešení úkolů veřejné správy bez účasti občanů, často „za zavřenými dveřmi“, a někdy úplně tajně.
Pokud víme, nikde neprobíhá snaha vytvářet pro občany podmínky, aby se na své veřejné správě mohli soustavně účastnit. Koncept občanských nástrojů demokracie, který zde předkládáme v oddílu III, je ve své úplnosti prakticky neznámý, přestože potřebnost jednotlivých uvedených občanských nástrojů se již v nějakém matném a proměnlivém povědomí objevuje. Občanská aktivita bývá vítána jen rozpačitě, a v řadě režimů, zejména v nových demokraciích, bývá různými způsoby potlačována. Podobně tomu je i s využíváním veřejné debaty pro rozhodování ve veřejné správě. A občanská kontrola není v současných demokraciích většinou žádná – za dostatečnou občanskou kontrolu bývají označovány volby.
Mnohde se proti účasti občanů na jejich veřejné službě argumentuje názory z minulých staletí – starořeckou obavou z lůzovlády nebo Machiavelliho závěrem o potřebě pevné ruky. Tyto argumentace jsou ale omylem, nebo mohou být i účelové, aby legitimizovaly korupční záměry vládnoucích mocenských skupin. Rozumně uspořádané otevření procesu veřejné správy informovanosti a účasti občanů by nepochybně vedlo jednak k lepším a promyšlenějším řešením jejích úkolů, a jednak k daleko větší hospodárnosti veřejné správy. Země, jejichž politický systém dává větší váhu úloze občanů a více jim otevírá debatu o správě země, jako je Švýcarsko nebo skandinávské země, také vykazují vyšší úroveň života a větší spokojenost občanů.
Demokracie kladou velký důraz na vládu zákona. Někde se zákonnost daří prosazovat lépe, a někde hůře. Problémem ale není jen to, že někde není zákonnost prosazována. Problémem bývá, že zákony nebo jejich prosazování nejsou spravedlivé. Odstupující předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová uvedla v rozhovoru pro Lidové noviny, že nejvíce ji trápí, jak často jsou rozsudky českých soudů nespravedlivé.
Důvodem nespravedlnosti může být úmyslné porušování zákonů, tedy čistá zločinnost. Může jím ale také být účelová tvorba zákonů ve prospěch některých skupin nebo případně i jednotlivců. Takový právně-positivistický přístup není zločinný ve smyslu porušování zákonů, ale je nesprávný a nespravedlivý. Z hlediska právního je porušením přirozeného práva, a obecně je porušením úcty k druhému člověku, základní mravní povinnosti v lidských vztazích, bez jejíhož dodržování se lidská společenství rozpadají.
Mravní postoj, to znamená hledání toho, co je správné, a jednání podle toho, co je správné, je v dnešních demokratických společnostech narušen. V post-komunistických zemích je zčásti přímým důsledkem dřívější uzákoněné „vedoucí úlohy strany“, podle níž správné bylo právě to, co si přála komunistická strana. V tomto prostředí, trestajícím všechny, kdo si přáli chovat se správně, ale bylo to v rozporu s přáním komunistické strany, došlo k úpadku mravnosti, a ten přetrvává. Mnoho lidí si zvyklo chovat se nemravně i protizákonně. Spoléhají se, že se jejich přestupky nezjistí, případně nevyšetří, případně nepotrestají, často se spoluprací odpovědných úředníků, policistů, státních zástupců, i soudců.
I západní společnosti ale prošly a procházejí útoky na tradiční mravnost naší civilizace. Patří k nim zejména propagace relativismu a multikulturalismu, které vedou k představám, že každá etnická, náboženská nebo i jiná skupina může mít ve společnosti svá mravní pravidla nebo dokonce se i řídit jinými zákony.
Všechny demokratické země proto čeká nelehký boj o návrat k přirozené mravnosti, na ní založeného přirozeného práva a všeobecného respektování na nich postavené zákonnosti do života jejich společností.
Dalším bolavým místem demokracií je korupce, kterou definujeme jako zneužití svěřených pravomocí v něčí neoprávněný prospěch.
Občané v demokracii pověřují své volené zastupitele, aby pro ně zajišťovali veřejné služby. K tomu jim dávají určité pravomoci a poskytují jim prostředky získané především daněmi. Dnešní demokratické systémy ale nemají dobře propracovanou ochranu proti zneužití těchto prostředků ani účinné kontrolní nástroje.
Základní systémovou chybou je, že instituční uspořádání dnešních demokracií nemá ustaveny nástroje, které nazýváme občanskými nástroji demokracie. Všechny tyto nástroje by již samotným svým působením korupci preventivně potlačovaly. Dnes přitom, pokud vůbec existují nějaká opatření pro kontrolu zvolených zastupitelských orgánů, vytvářejí si je tyto orgány samy, a ta jsou potom zpravidla neúčinná. Stále citované „checks and balances“, brzdy a vyvažování, mají jen druhotnou a částečnou působnost.
Zejména v nových demokraciích bývají soustavy ochranných protikorupčních prvků velmi děravé, dost možná i záměry vládnoucích mocenských skupin. Zásadní korupcí ale trpí i starší západní demokracie. I zde vlivné mocenské skupiny našly cesty, jak do parlamentů a důležitých správních úřadů prosazovat své lidi a zneužívat potom jejich pravomoci ve svůj prospěch.
Na občanskou svobodu i zajišťování spravedlnosti je v současných demokraciích kladen značný důraz. Jeho účinnost je ale oslabována tím, že jsou zčásti zajišťovány prostřednictvím záruk pro „lidská práva“. Těmto otázkám se podrobněji věnujeme v oddílu II, Základní principy demokracie.
Nejškodlivějším prvkem dnešních demokratických systémů jsou politické strany a jejich klíčová úloha ve veřejné správě. Za původní smysl působení politických stran bývá považováno předkládání občanům voličům rozmanité nabídky politických názorů, k nimž se mohou při volbě svých zastupitelů přiklonit. Již od samotných začátků moderní demokracie v Anglii a v Americe se ale politické strany staly nástroji zájmových skupin, v Anglii jednoduše skupin šlechticů, v Americe zejména v souvislosti s otrokářstvím.
Politické strany mohou být a bývají ovládnuty bohatými mocenskými skupinami, nebo mohou být i nově zakládány s cílem získat moc. Předvolební kampaně jsou potom nákladnou přehlídkou klamání občanů – volební kandidáti ukazují voličům jen samé hezké stránky svých programů a svých kandidátů, mocenské skupiny, pro něž pracují, organizují nákladné volební kampaně, jejichž cílem je vyzdvihnout spřízněné a pošpinit ostatní kandidáty, a využívány jsou všemožné další manipulace. Politické strany se tak stávají organizacemi prosazujícími mocenské zájmy úzkých skupin lidí, bez ohledu na veřejnou službu, a tedy bez ohledu na zájmy občanů a celé společnosti.
Představa předkládání rozmanitých politických názorů, mezi nimiž si voliči mohou vybrat, byla ale vůbec od základu chybná. Úkolem demokratické veřejné služby by nemělo být prosazovat řešení vyhovující jen některým občanům, jejím úkolem by mělo být hledat společně dohodu na řešeních nejvhodnějších pro všechny. Kvalifikací kandidátů by tedy nemělo být, jsou-li „levicoví“, „pravicoví“, proti-islámští, nebo jinak zřetelně až extrémně profilovaní, ale spíše jsou-li poctiví, hospodární a rozumní.
Vidíme, že současné modely demokratické veřejné správy, v postkomunistických zemích i na Západě, mají plno nedostatků. Občané, kteří by v demokracii přirozeně měli rozhodovat, jsou od své veřejné správy prakticky odříznuti již platnými Ústavami. Místo nich si rozhodování v skrytu přivlastnily neprůhledné mocenské skupiny, domácí nebo i cizí, jejichž cílem je získat moc a využívat ji pro své zájmy. Znamenitě jim k tomu slouží politické strany, které infiltrovaly, nebo je samy pro svoje účely zakládají. Výsledkem potom je hluboká systémová korupce – vlády sestavované politickými stranami neslouží občanům, ale korupčním silám, které je ovládají.
Není tedy divu, že společnosti dnešních demokracií jsou hluboce nespokojené. Občané v každých volbách hledají naději nějaké nápravy rozkládajících se společenských struktur, ale ani nové strany jim zlepšení nepřinášejí – vždy znovu zjišťují, že své naděje vložili jen do dalšího nástroje mocenské korupce, často ještě horší, než byla ta předchozí.
Náprava, má-li nějaká přijít, bude muset být výsledkem úsilí samotných občanů. Demokracie je způsob správy veřejných věcí, za který nesou odpovědnost občané, a samozřejmě tedy nesou i odpovědnost za její uskutečnění.
Prvním krokem na cestě ke skutečné demokracii musí být pochopení, jak má demokracie vypadat, přijaté dostatečně velkou částí společnosti. Občané musejí vědět, co demokracie obnáší, a co pro její uskutečnění mají udělat.
Jsme přesvědčeni, že skutečná demokracie bude muset zavést plnou působnost svých občanských nástrojů, zejména plné dostupnosti všech informací o činnosti veřejné správy pro všechny občany, veřejné debaty jako nástroje občanského rozhodování a účinné občanské kontroly. Bude muset vytvořit volební pravidla, která zajistí, že občané si budou volit zastupitele, kterým budou moci věřit. Zastupitelé v demokracii musejí být zaměstnanci občanů, jejichž úkolem je zajišťovat veřejné služby, a musejí si tohoto svého postavení vědomi. Jejich úkolem v demokracii rozhodně není vládnout. Život společnosti i její veřejné správy musí být postaven na vzájemné úctě, již pozapomínaném základu křesťanského dědictví Západu, a ostatně nezbytném duchovním základu každého dobře žijícího společenství.
[1] Důkladně se problému věnujeme v kapitole II.5 a v celém oddílu III.
© Strana nové demokracie, 2018 | e-mail: ohlasy-zavináč-strananovedemokracie.cz